Světlá noc

… a po sněhu ani památky

Byla jsem se podívat venku … za městem po sněhu ani památky a na zahradě roztávají jeho poslední zbytky – nejdéle leží cáry sněhu na místech , kde byly podél odházené cestičky sněhové hráze … jaký rozdíl oproti minulému týdnu … dnes bylo opět jarně. Teplo, a ve vzduchu to vonělo větrem nebo čím… Zatopila jsem, ten vlahý vítr mi docela vyfoukal dům a dnes budu spát v podkroví. Tak musím pořádně roztopit, tam nahoře je poněkud více chladno, proto si dávám pod sebe do postele péřovou deku. Jednu dolů, jednu nahoru. A mezi tím já v poctivé flanelové košili, té předválečné. No, není tak archaická, je socialistická, ale velmi kvalitní. Je z tlusťoučké heboučké naducané pleteniny vevnitř počesaná, teple oranžové barvy s kopretinkami…. Objevila jsem ji ještě v originálním balení když jsme likvidovali pozůstalost po tetě. Teta nakupovala do foroty o hodně více než stačila spotřebovat, a díky této její zálibě mám dvě teploučké noční košile. Je to lahoda v ní uléhat, je příjemná na těle a tak hřeje. Ráno jsem se chystala pod sprchu a přetahovala ji přes ramena … zavoněla mi. Vzpomněla jsem si, jak jsem ráda přikládala k obličeji košilky a měkká flanelová pyžamka svých dětí, když byly malé. To byla vůně!, jemná teplá člověčí vůně. A teď mi tak zavoněla i moje boční košile. Přišla jsem si trochu zvláštně a vzpomněla si na Jana, který nám kdysi v ášramu vykládal o lidské vůni… dospělí prý tak nevoní jako malé nevinné děti, záleží to na několika okolnostech. On sám znal jen jednu ženu, která voněla jemně, tak jako děcko. Povídal o tom se zvláštním zalíbením…

Ale zapletla jsem se do vyprávění a chtěla jsem psát vlastně něco úplně jiného, a tak to nechám na jindy, na tohle se těžko navazuje… snad jen jeden postřeh: Je úplněk a světlá noc. Měsíc jako rybí oko a cítím ve vzduchu jaro. Ostatně v tomhle ročním období nikoli poprvé! Zuzi.