…
Stále nás něco napadá, stále se nám vynořují z podvědomí překvapivé asociace, ale když zkusím zevšeobecnit … často mi vyvstane odněkud píseň s pár slovy které se něčemu podobají, nálada té písně, a já pak mnohdy pobaveně lovím nejprve z paměti a pak třeba z hlubin internetu o co jde a kdo ji zpívá … teď právě mě napadl motiv A ráno bylo stejný ….. tak to jsem hned identifikovala – Žalman a hned také nacházím slova refrénu:
Ráno bylo stejný, nesváteční.
Na tvářích počasí proměnlivý.
Rádio hlásilo, na blatech svítá.
Každej byl tak trochu sám.
A pak ještě ….. Až omrzí nás dálky, budem jak dvě smutný koleje na silnici….
Hmmmm, a tenhle refrén se mi vyloupl právě když chci napsat, že synovi se ráno podařilo konečně odjet do školy. Na čtvrtý pokus!!! O půl druhé v noci ještě zíral do obrazovky počítače. Probudila jsem se a nevěřila tomu co vidím, o půl páté měl vstávat … Samozřejmě se ráno neprobral a já též zaspala, protože neproběhla předávka mého budícího mobilu ( syn opět bez mobilu, tento mu vydržel myslím 4 týdny a nový ??? nemám sakra chuť shánět zase nový…)… Možná je to tak ale dobře, s tím zaspáním myslím, protože měl beztak stres z toho, že první ranní vlak u nás zastavuje jen na znamení !!!!! Prostě si ho stopneš, ta banální věc mu nějak nedocházela … no, na tyhle životní vychutnávky jsem v rodině expertem já. Třeba v sobotu jsem byla u Vietnamce reklamovat jeho nové boty – koupené před týdnem bez pokladního bloku. Vyměnil je za jediné, které v té velikosti měl … č. 47… už si vybírat nešlo. Snad už ten seriál končí …
A tak budu do čtvrtka sama a příští týden mají prázdniny … jak ten volný čas, tu samotu smysluplně využít? Moc času nezbývá … Ale nějaké priority jsem si už určila a vůbec … byla jsem inspirována knihou Stan a letošní rok zasvětím vyhazování staré nepotřebné veteše z domu, aby se mi volněji dýchalo. Už jsem o tom zde také psala … být obklopena mnoha věcmi, z nichž většinu za celý život nepoužiji je svazující , člověk je nepotřebnou veteší opředený jako pavučinou … Pokusím se alespoň skrámovat půdu a kůlnu, a to bude výkon hodný titána… když si to tak představím čistě prakticky.
Ale to je úkol pro teplé dny. Na zbytek zimy mám jiný, jestli uspěju, rozhodně si to nenechám pro sebe :o)
Teď musím pohnout s knihami, nestíhám číst ani prohlížet. Natož studovat na zkoušky v červnu … měla bych se na čas od něčeho oprostit, ale od čeho, když můj život je složen z různých příjemných rituálů, které někdy hraničí s požitkářstvím… nedělám to co nechci, už sama sebe většinou neškrtím (ale není to pravidlem, jistá konstrukce, jistá kostra v životě být musí, alespoň pro mne…). Dnes jsem si donesla domů další krásnou publikaci … teď jsem ji vážila, má 3 kg a jmenuje se Příběhy z dlouhého století. Když přišla poštou, nedivila jsem se už, že ji půjčuje absenčně jen tak jedna knihovna z deseti?! Zuzi
v poslední době taky nic nestíhám, filmů mám na stole snad dvacet, knížek čtvrt metru, reflex ještě ten předminulý atd. K tomu zimně zpomalený metabolismus i myšlení, prostě úplný brtník :). Ale! Narazil jsem v poště na nádherný diplom od jedné umělkyně, tak si jej vytisknu hezky na barvu, dámpřed monitor a zbytek prac.doby jen tak prozírám :-)). Merci bien! Doufám, že se budu moci brzo revanšovat. T.
A propos, nevím sice jak to ta Zuzi dělá, ale tento příspěvek má zase tak nějak protekční číslo (474747 :-).
Nevěřím Tosku,že je to náhoda, jistě máš na ta čísla nějaký systém, tohle poslední je moc hezké, hezčejší než kulaté :o), no a s Reflexem jsem na tom podobně, leží tam u postele 2 čísla jen s vyzobanými hrozinkami … chci JARO!