Asociace

…Dnes jsem četla na dvou webech zde texty o vztahu pisatele ke svým nebo svému psu. Tak v duchu mi bleskla myšlenka, že bych mohla na to reagovat, měla jsem také psa a náš vztah byl docela zvláštní…, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Vůbec se mi moc nechce vzpomínat na minulost a popisovat co bylo a líčit moje vztahy k něčemu a někomu a jejich vývoj v čase… Pozoruji u sebe stále ten syndrom vyhoření … po osmiměsíčním intenzívním dopisování, kdy jsem probrala ze svého života kdeco a popisovala nejen přítomnost, ale všechno možné a nemožné z minulosti a svého vnitřního života, jsem vyprázdněná a chybí mi motivace a energie znovu se zaujatě soustředit na tento aspekt. Raději zde věnuji čas reflexím nebo textům, které za mne napíše někdo jiný – vyjádří výstižněji a krásněji moje prožitky a pocity, které mnohdy považuji za velmi soukromé a nevyslovitelné …

Lásky se jen tak nezbavíš …

Jsem nesystematická a potřebovala bych si udělat pořádek v dokumentech. Mám je všechny v jedné složce, a když potřebuji něco konkrétního najít, obyčejně musím zapřemýšlet jakým způsobem hledat. Dnes jsem pátrala zkusmo a objevila mimo plán několik textů, které jsem si vyčlenila z dopisů od virtuálního L.. Četla jsem je tehdy pořád dokolečka, působilo mi to radost. Jeden z nich: (Betynka je vlčák, pozn.)

Včera večer jsem stříhal víno. Nic na zahradě nedělám, mám na to lida, ale tohle neumí, protože víno se pne po přístěnku a matka tam nedostane. Vloni jsem to ostříhal pozdě, až někdy začátkem září a hrozny byly malé a sladké tak akorát. Letos matka využila mé dobré naloženosti a večer mi vrazila nůžky do ruky a tak jsem šel stříhat. Betynka při tom proháněla kočičky, stačí totiž se na kočičku podívat, nebo nedejbože ji pohladit a Betynka hned jede. Kočku zachrání jenom rychlý útěk do nějakých výšin. Takhle vždycky několik koček nepřežije spartánskou výchovu feny. Ona je je schopná nosit za hlavu po dvoře. Někdy to pravda nějaká hlavička nevydrží a ztráty jsou tak třicetiprocentní. Z pravidelné úrody tak patnácti koček jich máma se sebezapřením tak pět utopí, potom tak pět jich nepřežije tu psovskou výchovu a pět jich je rozdáno do okolních vesnic známým , jako naprosto zocelená zvířátka. Jo, matka to se šelmami umí…

Dopoledne se mi dostal do ruky dívčí román britské autorky Jacqueline Wilson. Dnešní literatura pro mládež je posunuta někam jinam než bývalo za našeho mládí, i mládí mé dcery .. Žánry se stírají a zelenou dostávají tabuizovaná témata: neúplná rodina, nechtěné děti, smrt, sebevražda, dětské bezdomovectví, nevyléčitelné nemoci, dobré bydlo… Tyto knihy vstřícné k potřebám dítěte, staršího dítěte, knihy na přemýšlení, k nám přicházejí zatím zejména ze zahraničí (Josten Gaarder (Nor) a další autoři) a jsou-li dobře přeloženy, přibližují se svým psychologickým posláním dětem dnešní doby (dětem, které čtou … :o)).

Knihu Lekce lásky JW jsem zběžně prolistovala. Je věnována tématu lásky děvčete k učiteli. Nenaplněné lásky, platonické. Přečetla jsem si úplný závěr knihy. 14-15 letá Prue mění školu a už se s učitelem nevídá:

Asi jsi do něj byla i trochu zamilovaná, viď?

Polkla jsem.

To je normální, má milá. Patří to k dospívání. Brzo tom přebolí, uvidíš.

Máma to sice myslela dobře, ale vůbec mě nechápala. Věděla jsem, že už nikdy nebudu šťastná. Rex mi strašně scházel. Nedokázala jsem bez něj žít. Někdy to bylo tak těžké, že jsem se musela zamknout a brečela jsem a brečela. Myslela jsem na něj ráno, když jsem vstávala, i večer, když jsem usínala. Snila jsem o něm. Malovala jsem ho znovu a znovu. Psala jsem mu dlouhé dopisy, ale pak jsem všechny roztrhala.

Žila jsem svůj každodenní život, učila jsem tátu mluvit, pomáhala mámě v krámě, blbla jsem s Grace, povídala si s Tobym – ale všechno to bylo jako hra. Říkala jsem ta správná slova, dělala patřičné pohyby, ale stejně mi všechno připadalo neskutečné. Pořád jsem něco předstírala. Chtěla jsem vidět Rexe, mluvit s ním, vrhnout se mu kolem krku, políbit ho, říct mu, jak ho miluju a že ho budu milovat až do smrti.

Do Wentwortské jsem se už nikdy nevrátila – ale několikrát se mi stalo, že jsem nastoupila do autobusu a jela do ulice Laurel Groce. Došla jsem až k číslu 34, na chvíli se před ním zastavila, ale pak jsem šla dál. Šla jsem a šla a šla, pomalu a zasněně, jako bych kráčela po mořské pláži …

Nejsem přece ta patnáctiletá holka, a nejsem zamilovaná do učitele, a přesto je mi to tak … blízké … Zuzi