Moje řeč.

Zuzi

…

 

Ač jsem stár

nehodlám respektovat

vážnost situace

a spíše jsem nakloněn klukovinám

které jedině

skýtají chabou ochranu před smrtí

Uléhám většinou bez obav

že bych se už nemusel vzbudit

a probouzím se časně

nedočkavostí nového dne

Vzrušují mne obyčejné věci –

vítr a déšť

strom

tráva spálená sluncem

mochorůvka a jiná podobná slova

Důležité starosti starostů

přecházím úsměvem

někdy však poněkud kyselým a vzteklým

Ještě si ukopnu palec

do paty si vrazím trn

a někdy koukám po hvězdách

A tak dozrávám

spojiv konečnost s nekonečností

Vracím se ke kořenům

Nerad

 

(Josef Sedlák)

Přijdou dny, kdy se necítíš zrovna na vrcholu a stačí jen obyčejná věta: Tak, jak se máš, mami? a ten pocit, co celý den dovedně zasunuješ někam hodně dozadu a doufáš marně, že se rozpustí během dne jako cukr v čaji když se jím nebudeš zabývat, se mrška odněkud nečekán vynoří.  On totiž existuje bez ohledu na to, že na něj nemyslíš. A  pak stačí drobný podnět a v ten moment se  uvolní nechráněná záklopka a je to hotový….  Ale důvod toho pocitu je tak legračně žensky trapný, že to prostě nemůžeš nikomu sdělit.  Jen napovědět, že to vyznělo úplně stejně jako v mottu, co je tam nahoře pod avatarem … ach jo, mít tak hroší kůži … Zuzi  :o)))