Spravit si rozpoložení

…Po včerejším schůzce s léčitelem, léčitelem sice upřímným, ale velmi otevřeným a velmi žoviálním, libujícím si v líčení bizardních intimností svého života, jsem si potřebovala spravit náladu a prožít zcela normální obyčejný den zaplněný nejlépe domácími pracemi a myslet jen na tu konkrétní práci co právě dělám. Duševně si odpočinout, maličko se otupit. A to jsem také udělala… s jedinou výjimkou – zjistila jsem, že jsem zapomněla svoji oblíbenou šálku v léčitelově autě. Ale raději oželím ten kus oděvu, než znovu s ním navazovat kontakt, byť písemný. Trochu se ho bojím, přiznávám. Ale až zpětně. Ostatně, on se ně na to samé zeptal v autě nejméně 3x – jestli se s ním nebojím. Nevím co chtěl slyšet, řekla jsem že ne. A také jsem mu hned zkraje, aby bylo jasno, oznámila, ať nepočítá s tím, že mu dnes podlehnu. Pro pořádek. Aby věděl.

Ale zpět. Věnovala jsem se odpoledne prádlu. Praní, věšení, žehlení. A pak jsem si šla najít nějakou jednoduchou knihu, knihu kde se zdánlivě nic neděje, čas a lidské činnosti plynou svým každodenním tempem. Kouzlo všednosti. Objevila  jsem takovou knihu. Je mojí oblíbenou už hodně dlouho a četla jsem ji mnohokrát. Je to stálice. Pochází z knihovničky mého tatínka a jmenuje se Dítě divočiny. Napsala ji M. K. Rawlings. Vydal ji Václav Petr v roce 1949. Popisuje úsek života chlapce žijícího s matkou a otcem na samotě v americké divočině… Kniha začíná takto, viz níže, a stejně poklidně i pokračuje.  I když se ke konci knihy stane děj dobrodružnějším, není to dobrodružství atraktivní, efektní, ale působí přirozeně a samozřejmě.  Tak nějak to mohlo opravdu být…

Tenký sloup kouře vystupoval zpříma z komínu srubu. Nad červeným hliněným komínem byl kouř modrý. Táhl se k modré dubnové obloze a nebyl už modrý, nýbrž šedivý. Hoch Jody jej pozoroval a uvažoval. Oheň na kuchyňském ohništi uhasínal. Matka rozvěšovala hrnce a pánve po poledním obědě. Byl pátek. Zamete podlahu a potom,  když bude mít Jody štěstí, vydrhne jí slaměným víchem. Bude-li drhnout podlahu, nevzpomene si na něho, a on zatím bude v údolí. Stál chvíli, houpaje motykou na rameni.

Ve stejném stylu byl i televizní seriál ze severské produkce Raskenové. Je to už tak strašně dávno, co jsem ho viděla. Vím, že na něj každej nadával, ale mně se líbil. Protože se tam vlastně tak moc ani nestalo… popisoval jen věrně běžný život na statku  a nevystupovali tam atraktivní lidé, ale sedláci – jsou to velmi dávné vzpomínky. Ze stejného důvodu čtu ráda i vesnické romány od spisovatelky Pittnerové. Čtou to jen staré babky a já a jsem kvůli tomu u kolegyň na posměch, ale já asi fakt počtu. Mně se to líbí… tedy nejen toto. Čtu i jiné knihy. Hlavně ne ale plytké, to mě nebaví.  A jak poznám takovou knihu? Prostě citem… Zuzi