Páteční divadlo

a jiné postřehy

V pátek jsem končila v práci o něco dříve. Přicházím zespodu a svrchu už si to kráčí Saša. Tak jsme dělaly ty melírky a dopadlo to stejně jako minule, tedy to nedopadlo. Prostě se nám žádné nevytvořily. Takže znovu…. Saša experimentuje a do misky se zbytkem červené barvy vsypává blankytně modrý prášek a nešetří. Barva získává mdlý odstín. Divoká červeň se mění na českou cihlu. Nevadí, všechno lepší než to nic co mám na hlavě. Pokus pokračuje.

Večer se blíží a s ním odjezd do divadla a my stále barvíme a stříháme. Stihla jsem to jen tak tak. Ani jsem neuvažovala co na sebe a popadla co bylo po ruce , no hrůza… džíny, halenka s dekorem krajty tygrovité a černé obřadní sako …. Ani jsem se pro jistotu na sebe nepodívala, protože bych se určitě chtěla převléknout … a už jsme v Holicích…. Jedeme tentokrát s Miladou sami. Dlouho jsme se neviděli, tak si sdělujeme co je s námi nového. Narážím na fenomén blogu, ona o tom nikdy neslyšela… oboří se jemně na mě jak zas zabíjím čas hloupostmi a jak potřebuji nutně tu školu (co jsme ještě nepodaly přihlášky, ale máme čas do konce února… prosím připomenout …. :o))) a že jsem měla raději napsat nějakou knihu … hmm…. Knihu, copak to je jako upíct rohlík??? No, pro někoho jó, a pak to podle toho vypadá. Všude bují literatura a je jí čím dál víc a čím jí je víc a rychleji bují, tím je více naředěná a ta kopa balastu nás už hrozí zavalit. Den za dnem jí přibývá a ta expanze zapříčiňuje, že se nevracíme ke starému a dobrému, anebo to dobré v té přemíře textů zanikne … a kdo to objeví, když už se to propadá do propadliště stejně jako nenávratně klesají, až úplně zmizí Nejnovější příspěvky na Bloguje …

Jsem ráda, že v té opulentní literární hostině JE někdo zde, právě teď zde, kde teď jsi…, a čte můj text, a dokonce si možná dá práci a vyhledá i jiné, starší záznamy. A pak … možná… mi něco napíše. Jako dnes ráno…. Včera se opět ozval "starý známý"… zakázala jsem mu komentáře, protože byl vulgární, ale on objevil že může napsat vzkaz … a tak se dnes ráno skóre vyrovnalo. Dva autoři, jeden sprostý a jeden milý. Zase ta zvláštní náhoda … štěstí přilétlo z neznáma, … děkuji.

Ale zpět k divadlu. Werichova variace na Nestroye: Teta z Bruselu. Cestou tam mi Milada vyprávěla jak se ptala paní z kulturáku, jaké to je. Ona řekla s rozpaky … :  No, takové … amatérské. Shodly jsme se na tom, že jsme ještě tenhle výstižný výraz nikdy v té souvislosti neslyšely a nepoužily. Amatérské – neurazí, ale řekne vše … A takové to opravdu bylo. Představení trvalo cca 2 a � hod. s přestávkou. První půle mě vůbec nezaujala a jedna herečka se mi zdála dokonce otřesně nudná. Druhý poločas kupodivu mě už vtáhl do děje a byla jsem soustředěná a dokonce i rozveselená :o), zajímavé, ta paní z kulturáku mi potvrdila můj pocit, že druhá půle je opravdu svižnější a akčnější. Anebo to bylo jak s muzikou. Někdy to chvíli trvá, než se kapela rozjede a chytne ajfr. Kdo je citlivý, tak to pozná.

Zuzi, – (psáno včera, ale nepovedlo se umístit na bloguje, bylo pozdě v noci nedostupné)