Zase ten Magor…

Motto: Nerad používám jméno Ivan, připomíná mi, že jsem pijan.

Před chvílí jsem se dodívala na netu na 13. komnatu s Martinem Jirousem. V pátek jsem byla na divadle a neviděla ten pořad.

Žádný extra požitek, trhané sekvence, začátečních 10 minut jsem absolvovala 3x, ale reprízu, která běží v úterý odpoledne, bych neměla možnost shlédnout – jsem v práci. Magora, teď co dostal Cenu Jaroslava Seiferta, konečně prezentují i z jeho druhé stránky – té pokorné, přemýšlivé, vnitřně ukázněné, ne jen z té vnější efektní senzacechtivé…. A čtou jeho dopisy – kultivované, krásné a bohaté svou češtinou. A básně – klasické, rýmované, zvláštní a typické svým propojením současnosti s historickými doklady, citáty, jmény a obracející se někdy … k nebi. Ale už jsem o něm zde jednou psala. Je to starej neúplatnej poctivec, živel, člověk který se neschovává v ústraní a je celý svůj život svobodný a paradoxně i v kriminále. Však o tom v pořadu mluvili též, o tom pocitu… takových jako on je myslím velmi málo. Zvláštní směsice hrdosti velikosti a zároveň všednosti lidskosti, obyčejného a samozřejmého pochopení pro sebe a pro jiné.

O té svobodě … mluvil o tom, že ve vězení jsou jen dva druhy vězňů. Ti kteří umí sedět a ti, kteří to neumí. On se přizpůsobil a ze situace vytěžil. I v takových podmínkách lze ze života získat maximum – když kriminál bereš jako normální součást života. Musíš pochopit, že jsi v situaci, z které se vlastně nemůžeš dostat vlastním přičiněním. S jistou pokorou úděl přijmeš a necítíš se nadřazený, ať jsou tam lidé jakýkoliv.

Nemám ráda chlapi co chlastaj, ale pro Magora mám slabost. Zuzi

Okolo Panny Marie

v závějích bílé hostie.

Je to tak správně, jak to je.

Od božích muk jde vůně sena, na vodě plave bílá pěna

pod vodou bílá břicha ryb.

Zbav nás, ó Pane, našich chyb.

Ukonči naše trápení.

Od božích muk jde vůně sena, zavadle voní lupení.

Třpytí se slunce kosám na ostří.

Třpytí se slzy na řasách vás tří.

Pán Bůh nás nenechá v starosti

Pán Bůh nás nenechá věčně plakat.

Nad sochou svaté Starosty

rozkvétá bíle akát.

Z Magorových Labutích písní