Dnes

….

Dnes asi půjdu brzy spát, za celý týden jsem toho moc nenaspala. Chodím do hajan skoro k půlnoci a ráno vstávám běžně kolem páté hodiny. Celý život to tak bylo, mám nejraději z celého dne ráno. Venku a doma výsostný klid, den se probírá a já mám ráno jen pro sebe. Jsem sama a nikam nespěchám. Ta pohoda mě baví. Patří k ní vana teplé vody (ne vždy, teda …), půllitr černého čaje – mám ráda hořký i sladký a podle momentální chutě sladím nebo ne. A většinou chleba s máslem. Pak už ale musím spěchat, naštěstí mám do práce několik kroků. V pondělí jsem dokonce vstávala ve tři ráno, měla jsem v práci něco neodkladného a potřebovala jsem na to klid a soustředění. Ráno jsem ještě neroztěkaná a tak mi jde leccos nejlíp. Dnes jsem se v práci musela ale soustředit i přes den. Učila jsem se totiž něco nového. Musím se ale přiznat, že v poledne jsem zhřešila a dala si po velmi dlouhé době pořádný staročeský nedělní dlabanec vhodný tak pro těžce pracujícího pohůňka … jmenuje se to Táborská bašta… bůhví proč táborská, že by to mělo něco společného s husity? To tedy sotva, ti se určitě tak nepřecpávali … Táborská bašta je plátek uzeného, plátek vepřové kýty, 3 malé měkounké houskové knedlíčky a pár bramborových špalíčků. K tomu kyselé zelí a zelí červené, sladkokyselé. Bylo mi po té baště dobře, ale můj intelektuální výkon klesl, a když jsem opouštěla po třetí hodině pracoviště, zívala jsem o stošest. Nejraději bych zaplula do postele, ale měla jsem domluvenou návštěvu v místním seniorcentru. Chtělo se mi tam jít.

Loni v listopadu jsem byla v nemocnici a měla tam být údajně paní P., více než 90ti letá paní od nás, zlomila si nohu. Jenže než jsem se rozhoupala, byla převezena jinam, a tak jsem se domluvila na návštěvě až teď. Mám ráda pamětníky starých časů, já si totiž skoro nic nepamatuji a pochybuji, že se to zlepší. V sobě mám jen velmi silné zážitky a figuruje v nich většinou můj táta. Tedy zážitky spojené s ním. Jsou to ovšem útržky. Na souvislé povídání to není. Paní P. jsem navštívala před dvěma lety? v jejich meziválečné vile. Psala jsem článek do místních novin – rozjímání nad starou fotografií. Mám ráda tyhle fabrikantské vily, raději když je vidím omšelé a postaru se vším všudy, než ty opravené. A také zarostlé nepěstované okrasné zahrady. Já sama ale takovou zahradu nemám … Paní P. je ze staré školy. Opravdu, působí na mne i teď jako pěstěné a noblesní vždy upravené sebevědomé dámy ze starých filmů. Věk vidět je, ale jistou úroveň stále zachovává, Tělo neslouží jak by mělo, ale hlavu drží vzpříma a hovoří kultivovaně a zaujatě. Špatně slyší, oči slepnou. Nemůže číst ani dívat na televizi, většinu dne přemýšlí, hloubá, určitě si ráda povídá. Řekla mi ve zkratce několik osudů žen z okolních pokojů. Čas strávený v její společnosti není marný.

Teď jsem doma, sedím píšu, tma, klenutou místnost osvěcuje jen obrazovka počítače a vánoční stromek po mé levé ruce. Tam poblíž i starou selskou židli, na které trůní hrnek s teplým černým čajem, neslazeným. Dopíšu a půjdu do kuchyně. Asi si pustím zprávy a připravím kanapíčko na spaní. Dnes jsem netopila, ale zima zde není.

Před chvílí jsem si přečetla, co jsem včera napsala do bložíku, napadlo mě při čtení, že současnou hudbu rozeznávám asi o mnoho lépe než obrazy, instalace a projekty. Současnou hudbou myslím sice hudbu kolem mne, ale ne z rádia. To nepouštím. Čím jsem starší, tím méně ale hudbu poslouchám, potřebuji k poslechu samotu a nic při tom moc nedělat.  Jinak je to zase jen ta kulisa.

A tohle bylo vyvěšeno brzo ráno na bloguje:

 http://haask.bloguje.cz/458881-cesta-svobody.php

podívejte se, jestli chcete … Zuzi