Mám novou rubriku

pro radost …

Kdybych dnes popisovala svůj den, určitě by to nebylo nic veselého, přinejmenším něco takového jako tu mám včera … ale dnes alespoň mám chuť se v tom "citovém srabu" nekoupat a udělat změnu, zásadní pocitovou změnu, …ale nějak to nejde … zabouchnout dveře …. a být více budovatelská … napadá mě to lidové heslo, které za mého mládí frčelo ve fabrice mezi intelektuální elitou: Z hovna bič neupleteš… a tak jsem sáhla do loňského deníčkového archivu … je to sice torzo, ale objevila jsem něco, kvůli čemuž si zakládám novou rubriku Intimně. A začínáme… pomali … pozorovali jste někdy sexuální život žab??? Tak ještě máte čas, loni se pářili přesně na Velikonoční pondělí, ale je to datum přibližné. Závislé na sluníčku a optimální teplotě. Ale kdo chce, ten nezmešká. Vždy když nastanou jejich dny, vylezou v televizi neomylně s bestsellerem – přenášením sexuchtivých žab přes komunikace, ještě nikdy nezklamali, takže sledujte televizní zpravodajství a jistěte to pohledem na oblohu a teploměr… první teplé dny je vyženou z děr do své oblíbené kaluže… 

Takže… Sbohem koledníci! Nazdar žáby!

Jsem utahaná, poslední týden se nezastavím. V práci jsem přechodně sama na práci, o kterou se dělíme se třemi kolegyněmi. Úterky a čtvrtky dvanáctky. Není divu, že už toho mám plný kecky. Včera jsem přišla domů z práce v 15.30 a padla na mě taková moje smrtelná  únava, kdy se nedá již pracovat, jen zabezpečovat to základní. Znám to, -zimnice, tělo ztěžkne, nohy úplně nejvíc, klouby bolí a člověk se sotva vleče, prostě odmítá táhnout. Buď je z toho do druhého dne nemoc nebo organismus potřebuje pouze vysadit a stačí mu odpoledne a noc na regeneraci. To mě vždy udiví, nikdy jsem nebyla tak unavená, abych se do rána tělo nedalo zase dohromady. Je to div a malý zázrak. Na jak dlouho ještě…? Nebo jsem opatrná a utahám se jen tak akorát … ? Jo, v tom to bude – znát míru…

Ale vrátím se k víkendu. Potřebovala jsem vysmýčit dům, a tak jsem tomu věnovala dva plné dny, sobotu a neděli, Je to skoro hotové, až na maličkosti. V pondělí dopoledne jsem šla uklidit do práce, a odpoledne jsem se už na všechno vyprdla a vyšlápla si do lesa. Nádherný teplý slunný den. Cestou k lesu jsem potkávala samé dvojice opačného pohlaví, a tak se mně zprvu trochu sevřelo srdce a zalitovala jsem se, ale naštěstí v lese už se nikdo nepoflakoval, a tak jsem nebyla rozptylována myšlenkami na různé roztomilosti, které přináší blízkost milovaného muže a mohla jsem se bez postranních myšlenek věnovat pozorování přírody. Jak vypadá po zimě.

Je to pro mě přirozené, jdu lesem a všímám si. Rozlitého potoku, poražených stromů, suchého janovce, mladých buků se zaschlým listím, kterém roztrhly ochranný plastový tubus, borovice s čerstvě odervanou poslední čtvrtinou kmene, mravenců v mraveništi, řady hraničních kamenů na okraji lesa a také zákazu vstupu do lomu pod hradem. Začalo se zde totiž opět po letech těžit. Naštvali mě. Za deset let odmlky těžby  se vytvořila vedle rybníka u lesa krásná mělká louže a každého roku se více a více zvyšovala biodiverziota této lokality a loni už jsem měla radost, jak byla louže na štěrku zabydlena rostlinami a různou vodní žouželí. Jestli se mi to povede, vsadím sem fotku té louže, jak jsem ji vyfotila loni před vánoci. …

No a teď bylo to malé mělké jezírko zasypané štěrkem. Byla jsem udivena nad lhostejností blbců a měla jsem pocit bezmoci. Jo, ale hned vzápětí jsem na to zapomněla, protože vedle v opravdickém rybníce se ženily žáby. Mám to ráda – pozorovat sexuální život žab a pamatuji doby, kdy jsem se těšila na jaro právě kvůli tomu a každý slunečný víkend jsem odhadovala, jestli už to propukne. Nebyla jsem ale moc úspěšná, za celý život jsem se stala svědkem téhle události asi 5 až 6 krát, z toho jednou v Rakousku u podhorského plesa. No, ale nějak cíleně jsem ty žabí reje vlastně nevyhledávala, jen jsem si v duchu spíše říkala, že by to bylo pěkný zase ty žáby vidět. A teď se mi to po 6 letech poštěstilo. Opřela jsem se o kmen olše, přijímala a vnímala sluneční paprsky a pozorovala žáby. Bylo jich na stovky, u břehu, i dále a byly vidět i hrozny průsvitných žabích vajíček Legrační byl shluk žab, které tvořily jakýsi pohyblivý kopeček asi 3 metry od břehu. Ale největší nával byl u okrajů rybníka. Myslím, že se jednalo o skokany zelené a občas jsem postřehla nějakého hnědého. Velký nadbytek samců způsobil, že každá kopulující dvojice byla okamžitě napadána dalšími nápadníky a všimla jsem si, že některé samičky už toho měly dost a s chlapem na zádech se snažily odplout do hlubší vody a uniknout tomu mumraji. Prostě chtěly klid a trochu soukromí, a kdo by se tomu divil, když to mají jen jednou do roka. Musí si to pořádně užít.

Pohybovala jsem se pak pomalu dál k lesu, protože žáby na břehu splývaly se suchou trávou a prorážející zelení a co chvíli mi nějaká uskočila před botaskou do strany. Nechtěla bych šlápnout na žábu. Já se jich totiž štítím a ani za nic bych na ně nesáhla. Jsou krásné, podivuhodné,  ale současně i odporné.

Pak jsem se šla podívat ještě dále do lesa na stráň nad rozvodněnou řekou a protože jsem dostala SMS kdy přijdu domů, obrátila jsem se a šla zpět. Nic podivuhodného jsem již nezažila, jen příjemnou procházku teplým podvečerem… Hezké … Zuzi