Len pomali, len pomali, po-mali …

Včera … viděli jste????

Dívám se moc ráda na tyhle monstrakce, ať už jsou na ČT nebo na Nově. A ať je to co je to. Slavík nebo Elsa nebo ceny Alfréda Radoka nebo Magnézia Litera, všechno je mně dobrý! Mně, nevděčnému divákovi, který se už nedívá skoro na nic, protože … raději dělá něco jiného. Ale zde málokdy odolám. Myslím, že Jaroslav Dušek (byl to opravdu on?) zahájil nový styl těchto galaparád. Od té doby se také dívám. Nasadil vysokou laťku a zvláštní styl a je ctí každého nového koně obstát a přijít s něčím jiným, ale stejně tak překvapivým a zábavným. Za roky, co tyhle a podobné CENY sleduji, mi nejvíce utkvěl v paměti jeden skeč: od začátku přenosu sedí v první řadě jakési dvě podezřelé osoby s kamennou tváří. Kamera je občas zabírá a oni stále apatický výraz ve tváři, nepohnutě sedí. Vrtá to člověku hlavou… až přišla konečně jejich chvíle! Moderátor Dušek představil duo světoznámých performerů a oni se snad 20 minut podivně sunuli vlnili a jinak amorfně pohybovali beze smyslu a tak apaticky na pódium a pak zase beze slova dolů. To je HUMOR!!! Tak tohle mě baví a nechtějte po mně vědět proč… já to totiž neumím vysvětlit.

Ale zpět k včerejšímu přenosu. Neviděla jsem ho vlastně celý, protože kolem 21. hodiny přijel na chvíli na návštěvu bývalý manžel, to jsem se moc nedívala. Přivezl nám ukázat fotky, koupil si v bazaru harmonikový foťáček a první film celý vyfotil ve venkovské hospodě. Dívám se na to – zmatené náhodné záběry, cizí tváře … říkám: Já na to snad ani koukat nebudu, vždyť nikoho neznám… On: Ale já taky ne, chtěl jsem jen dělat frajera ….  Na to jsem nic neřekla, bylo mi z toho divně až blbě, taková směs bezvýchodných pocitů. Rozváděla jsem se kvůli alkoholu …

Včera uvádělo Slavíka duo Ondráček Pokorný. Jsou to takoví legrační pitomečci a jejich pojetí se mi docela líbilo. Bylo to takové … příjemné přirozené a nekonfliktní a jejich hlavní motto : fenomén Eva a Vašek mě docela pobavilo včetně famózního závěrečného záběru na skutečnou dvojici v kulisách březového lesa v béžových teplákovkách a jejich zdravici, kdy nám poslali Orchidej. Bylo tam několik dobrých fórů, několik lepších a docela mě vzal jeden: že prý hudební skladatel Svoboda má v Americe svůj pomník Socha Svobody – prý:  nikdo není doma prorokem …

A další maličkosti …Aneta Langerová měla zjev Nataschi Kampusch, trochu mě zaskočila ta její výsostná image, neboť Natascha tak na mne navenek působí – důstojná klidná a výsostná. Zvláštní dívka. Kdo by se odhodlal k pokusu co udělá s lidskou psychikou dlouhodobá izolace, tedy částečná, ale přesto … nikdy bych nečekala takovou klidnou vyrovnanost. Nezlomenost, přirozenou inteligenci a autoritu.

Píseň Čmelák… Když před půlrokem vyšla nová deska skupině Divokej Bill, tenhle song mě bavil a dodával mi dobrou náladu. Je totiž úžasný. Jednoduchý popěvek o radosti ze života. Tak se mi líbil i text a protože se mi zdál mírně provokativní, poslala jsem virtuálnímu vypálené CD. Moc si liboval, ale Čmelák ho stejně neaktivoval k ničemu. Nyní ho zase v rádiu vyhrabali a Čmelák chytil druhý dech. Virtuální mi psal, že jsem měla dobrý smysl pro hit, když už před půlrokem jsem ho objevila …. Páni, já měla tu píseň jako kultovní pro náš vztah, protože ho tak lehce charakterizovala (skoro vždycky mám takovou vztahovou) no a za pár dní byl konec. Ta pohodovka mi zhořkla a dnes ji nemohu ani vidět stejně jako ten klip, protože se mi chce při tom brečet, taková jsem já husa…!

Neviděla jsem všechny písničkové předěly, ale z toho co jsem shlédla mě vzal nejvíc ten starý kovboj Nagy a nová slovenská slavice Zuzana Smatanová. Zpívali spolu. Krásná píseň, výborná interpretace, no jsem ucvrkávala. A refrén zpívala s nimi: … len pomali, len pomali, po-mali…  (nevím jak se ta píseň jmenuje, jistě bych zkusila najít, zda někde není k dispozici …)   Zuzi