Poslední pecka

…

Jsou chvíle, ne nejsou to někdy chvíle, trvá to delší dobu, kdy je člověku smutno…. A to je právě mně…. nejsem bez citu, a i když si říkám, že jsem hloupá, nejde ze dne na den přetočit svou mysl a natáhnout hodinky… napsala jsem v pondělí virtuálnímu, aby mi poslal zpět dárek, který nebude užívat a on mne ignoruje. Nevím jak tohle snáší člověk obecně, ale ignorace a lhostejnost … takové to, je mi to jedno… mě hodně bolí, když bych to opravdu nečekala, jen trochu nečekala … snad by mohl být alespoň slušný, když nic jiného … nevím co si o tom mám myslet. Myslíte si, že někomu rozumíte, sdílíte s ním a najednou zjišťujete, že tomu tak není… ale když si tak vzpomínám a uvědomuji, nejsem v tom sama. Doneslo se ke mně několik takových stesků, jenom, co jsme si o tom povídali… třeba nedávno… ale to už bych zabíhala jinam …

Je asi třeba se smířit s tím, že letos Ježíšek někomu nenadělí to, co by mu udělalo dobře – štěstí, náhodu, lásku … a proto se nám občas tak zvláštně na chvíli sevře srdce, to když na to pomyslíme… Ale svět se kvůli tomu nezboří a my se kvůli tomu nezblázníme. Jsou i jiné radosti, které si můžeme sami vyhledat a ocenit. Ostatně, tak to napovídá i básnička Alenky Tomkové … Zuzi