… a vztahy
Mám ráda vlaky a nádražky. Vlakem jezdím pravidelně a nádražku jsem naposledy navštívila letos v únoru, když jsem chodila s Toníkem z Prahy a na rande jsme se scházeli v Pardubkách. Ne, že bychom to rande prožívali v nádražce … chodili jsme do zámku na výstavy a na oběd a na popovídání do podniků, nacházejících se na Pernštýnském náměstí. Pardubická nádražka nás ale okouzlila, a tak jsme tam vždy naše rande zakončovali. Fascinující prostředí pardubického nádraží… obdivovali jsme postfunkcionalistickou? architekturu budovy a dokonce jsme se také jednou muchlovali dost odvážně na peróně a to mě na Toníkovi uchvátilo. Byl to solidní muž, stavební inženýr s platem 50.000,- Kč a dalšími příjmy z pronájmu, a na rande vždy přijel v klasickém černém dlouhém plášti a vlakem jezdil rád, protože měl slevu a mohl požívat volně dobré červené víno, na které si potrpěl. No a potom se neudržel a dělal ty věci na peróně jako divoch…. Ale ty tam jsou naše schůzky, na které mám tak hezké vzpomínky … teď už jezdím vlakem jen tuze účelově a mám svého stálého virtuálního nápadníka, který na mé návrhy intimnějšího sblížení nereaguje vůbec nebo jen velmi opatrně. Pravda, někdy vystrčí růžky, to když mi připomíná, že jeho nejsilnějším afrodisiakem jsou chloupky vykukující z dámských kalhotek. No, ale, jenže, když navážu odvážně na toto téma, hned se tase stáhne do své šnečí ulity a mám to na delší dobu zpečetěný – žádné narážky, jen hezky slušně… Ale je těžké si s ním nepsat… a už si na ten jeho styl začínám zvykat. No bóže, tak mám chlapa na duši, tak ještě jednoho na tělo a budu mít jednoho celého ze dvou půlek. Ale zatím vyčkávám, no ale mohl by si už přichvátnout. Lidský teplo na dálku moc nezahřeje …
No, ale, kam jsem se to dostala, přátelé … já chtěla povídat, jak jsem včera jela do Ústí a jak nám, synovi a mně, cestou zpět ujel ve Svitavách vlak a my museli za hříšné peníze zase zpět do Třebové a pak ICčkem do Pardubek a pak konečně až domů a jak nám jedna slečna povídala, že jistý mostek před zastávkou Slatiňany plní přání a jak jsem se ve vlaku potkala s mladým mužem od nás, s kterým si ráda povídám, když se někdy velmi málo vidíme u mne v práci, a o tom, že je to konstruktér synchronních motorů v ČKD a bydlí na ubytovně ČKD a nakonec je z toho okrajové téma a já se rozepsala zase o těch vztazích, ale asi to je tím, že na VZTAHY já nedám dopustit a baví mě víc než ty vlaky, o kterých jsem chtěla psát … Zuzi
Nádraží Pardubice – moje oblíbená vlaková zastávka
ach vlaky :))) 8 rokov som dochádzal do školy vlakom … každá cesta pol hodinu, za týždeň to bolo 5 hodín, za školský rok 200 a za celú školu 1600 🙂 čo som sa ja vlakmi nacestoval :))) mám rád vlaky, ale stanice nie … tam som vždy spával, kým mi išiel prvý ranný vlak … vypadal som ako socka a občas keď prídem domov a idem na noc do mesta, tak si tam vždy ešte pospím … ale nemám to rád … vlakom ale cestujem rád 🙂 teraz v brne je to už o ničom … cestujem len električkou, prípadne šalinou, ale hlavne nie tramvají 😛 na vlak to proste nemá 🙂
Mach, dík za komentář. Já miluju vlaky i nádraží. Je to svět sám pro sebe, má zvláštní poetiku, já se najezdila vlaky moc ,nejvíc v mládí na čundry, je to pro mne stále stejně poetické, no brutálně poetické nejspíš. Těším se vždy, že se ve vlaku třeba s někým seznámím – s kýmkoli.. nebo že poznám nové nádraží a jeho specifickou atmosféru. Mám v hlavě nádraží Kolín … jednou, kdysi, jsem tam musela strávit noc, na to se nedá zapomenout …od té doby jsem tam nebyla…