– kdy MŮŽEŠ
Jsou vjemy, které nejsou pro člověka nijak závažné a přece se vám neočekávaně vtisknou trvale po podvědomí a stále tam klidně dlí a někdy se vynoří a zase ….. zapadnou…
U mne je to třeba obrázek Františka Venclovského vycházejícího z vod kanálu La Manche (pátek 30. července 1971) a jeho legendární věta: "Já su tak šťastné…!" anebo obrázek pomateného otce, starého Brůny, se sekyrou a kývajícího hlavou ze Studny, epizody ze seriálu 30 případů majora Zemana. No, nic zvláštního, – oba vjemy už žijí svým vlastním životem a staly se z nich kulty. Chcete-li, zadejte si je do vyhledávače jako jsem před chvílí učinila já a uvidíte …
Právě dnešní den, v době, kdy jsem sešla z podkroví, kde spím, dolů do klenuté místnosti a podívala se přes okno do zahrady na jasné nebe a stromy a keře jdoucí k zimě, a přece ještě olistěné a sousedovu neočesanou jabloň s karmínovými jablky, přepadl mě ten pocit …. Nic zvláštního se nestalo, ani jsem dnes nic neobvyklého neočekávala, a přesto jsem právě prožívala vzácnou chvilku ničím neodůvodněné radosti a smíření se svou existencí. Rty se samovolně zvlnily do letmého úsměvu nad myšlenkou, která náhle vystoupila odněkud ze zadní části hlavy – je to přece tak, že všechno záleží jenom na mně; takových dní můžu mít … hm, kolik chci. Klidně všechny, kdybych se na to ovšem dokázala víc soustředit … a nevysilovala se nepodstatnými kravinami"…..
Čas od času mě posedne myšlenka, jestli bych neměla udělat něco více pro své vnitřní štěstí, pro ten pocit, jestli se nevezu ve vyjetých kolejích a nejsem flegmatická, a jestli bych neměla udělat nějakou změnu svého stereotypu,vlastně zaměnit už proflákly" stereotyp za jiný… něco zkusit, něco udělat, s něčím skoncovat, no výsledek je nerozhodný. Skoncovat s mým virtuálním vztahem, který se stal milým stereotypem nedovedu Na něco si zvyknout je těžké, ale odvyknout je ještě těžší…. no, ale abych jen netoulala ve virtuálních oblacích a využila volný čas, který mám, protože syn studuje a jsem sama doma, rozhodla jsem se studovat. Studovat dálkově obor Jazyková a literární kultur, ovšem nejdříve se musím připravit na zkoušky.
Někdy musí přijít bod zlomu a člověk zjistí, že vnitřní štěstí záleží jen na něm. Že nemůže stále jen bloumat a čekat, až něco, a když to nepřijde, tak zase až něco jiného a tak stále dokola, a nemyslit stále jen na to co nemáme, co bychom chtěli mít, čekat. Je to přežívání, a tak to dělá spousta lidí.
Asi je důležité hospodařit s tím co máme a vážit si toho, co máme, nepálit mosty. To je asi nejtěžší myslet na to, co máme… a přiznat si, že takhle to prostě je a jinak to být nemůže. A na tom se dá stavět. A pak se začít rozhlížet kolem sebe, nebýt sám. Všechnu životní pravdu a velikost obsahuje jediné slovo – MŮŽEŠ.
No, jsou ale i případy, že přijde silný podnět a člověk udělá za svým životem škrt a začne někde jinde něco úplně jiného. Někdy v sobě ten sen nosí déle a s jeho uskutečněním počká na vhodnější dobu, třeba až odrostou děti … Několik takových příběhů jsem četla a musím říci, že mě ty příběhy velmi vzrušují a inspirují.
No, já teď ale modeluji to co mám doma… Zuzi
V textu volně využity myšlenky Martiny Overstreet a Jaroslava Šimůnka (Právo-Salon,datace? a Lidovky, páteční příloha 13.10.06)
Zuzi,moc hezky jsi to napsala. I já, jsem pochopila, že musím rozvíjet to, co mám, co je mi dáno a netrápit se tím, že některé “věci” pro mě prostě nejsou… (no, já to neumím napsat tak trefně, jako Ty) Jenom na to někdy zapomínám. Iv
Iv,jsem ráda, že tě textík oslovil. Musela jsem si ho přečízt znovu, a představ si, že se mi také docela zalíbil … člověk má krátkou paměť, tedy já … Zuzi