Sousedka radí Zuzi.
Bydlím v tiché uličce ústící na spodní konec náměstí (pro mě spodní, asi proto, že na horním konci, cestou trochu do kopce, stojí radnice, zato u nás naspodu je zase budova bývalého soudu i s vězeňským dvorkem) …. Nade mnou cikáni, naproti pan doktor, vedle dům kde žil akademický malíř neýž zemřel, pode mnou muzeum, a to je celá naše ulička. Klesá směrem od náměstí a končí v ulici Boženy Němcové. A už jsem dole. Jdu si brzo ráno něco koupit a narážím na moji kamarádku, s kterou si říkáme Ahoj a vykáme si. Je to hodně stará paní. Protože je ještě skoro tma, šmajdá si to s francouzskou holí jen tak neupravena ve vytahaných vybledlých teplákách, na ledabyle učesané hlavě šátek a hledá na chodníku ořechy padající z jejího ořešáku na chodník, strom stojí totiž těsně za drátěným plotem a babka nadává, že ať přijde kdy přijde, tak už tam ty ořechy nejsou. Mám jí ráda, je bez předsudků a mluví sprostě, ale je upřímná a není to žádná životní šmíra . Její starý obličej se mi líbí. Má bezprostřední živou tvář a veselé oči – okno do duše. Když se s ní někde setkám, rádi prohodíme nějaké slovo, postěžujeme si, dobíráme se, ona si na mě ale dovolí víc, já se držím zpátky, mám krapet úctu, ale vím, že ona by z legrace snesla kdeco, není urážlivá, stejně jako já. Ráda ji vidím a volám ahoj a ještě rukou zamávám, když jdu seshora… Někdy mě překvapí svojí elegancí, jde kolem mého dvorku nafrajčená a namalovaná a s nadělanou hlavou, no fakt fešanda, to ji musím hned přes branku pochválit, ale ……
…..OŘECHY ….. No, potkáváme se, ona hledá ty spadané ořechy a já jí vyprávím, že konečně letos nějak ty ořechy zúročím… je jich tolik, tak že jsem domluvena s Brňáky, že si ode mne koupí vyloupané ořechy a také prý Pražáci. No né všichni, jen ti, co se spolu známe … :o)))) Jinak já ořechů moc nespotřebuji, jen na vánoce na cukroví, samotná jádra mi nedělají dobře, pálí mi z nich jazyk, a tak s nimi topím, hoří totiž výborně, to mám vyzkoušené … již několik sezón zatápím za jejich pomoci. Je to opravdový fičák …
No, tak už k věci. Babka kroutí hlavou, jak to stíhám a já povídám, že mám na to čas, že jsem doma po operaci a protože se jediná zvědavě neptá na jaké, tak jí to sama povídám… Ona kývá hlavou a říká mi svůj příběh. Když byla mladá, chodila na měšťanku, měla s hemeroidy velké potíže a protože se styděla, nějak si to na týden vyjednala v nemocnici o prázdninách … neřekla to nikomu, ani rodičům, ta operace byla, říkala, na pokladnu. Jenže pak přišlo domů nějaké oznámení či co, to jsem se neptala co to bylo přesně …, a tam razítko z gynekologie Svitavy. Rodiče a hlavně tatínek udělal strašnou scénu a milé děvče zřezal do krve potěhem, co je za ostudu a zpustlici, mysleli si, že byla na potratu … Děvče jim to ale za celý život nikdy neřeklo, že to byla jen operace hemeroidů. Říkám jí: Vy jste teda tak zvláštní povaha … A ona : Viďte…. A dodává, že ji neměli rodiče rádi a tatínek jí často řezat tím potěhem, a že se zatvrdila proti nim…
Tak to je prosím moje vzdálená … sousedka. No a konečně se dostávám k těm ořechům …
No, ptá se mě, jak to dělám s těmi vořechy a sama radí: Žádnej louskáček, já se s tím neseru. Dám na beton pytel, vezmu dlažební kostku a jedu… jemně a s citem do toho mlátím a to byste viděla, jak to pak jde od ruky…
A tak já se s tím od týhle chvíle taky srát nebudu. A vám radím to samé. A možná by se to dalo aplikovat i na něco jinýho….
Tak jdu na ně a budu o tom přemýšlet, ale jen tak lehce, abych se tou kostkou nešvihla do palce… Zuzi
