Z deníku rekonvalescenta
Na včerejší den se mi ohlásila milá návštěva, nikoli dušičková. Jen tak. Kamarádi manželé F. z České Třebové. Mají režijku, tak jezdí vlakem. Jako vždy, když je za dveřmi návštěva, vítám tuto příležitost a intenzívně smýčím, uklízím a uvádím věci do ladu. Nechci nic zanedbat, tak jsem najednou velmi hbitá a zbytečně nelelkuji. Také synovi jsem si postěžovala, co všechno ještě musím stihnout a on pokýval hlavou a řekl: To je mi tě teda líto … čekala jsem jinou odpověď, a tak jsem se s rozchechtala. No, ale zapojil se také docela ochotně do pomocných prací, a tak jsem měli v sobotu v poledne naklizeno, připraveno občerstvení (chlebíčky a rohlíčky s krémem polité čokoládou) a … pak to zazvonilo a u branky byli oni. Tak jsme si vyměnili dárky. Pro mě pytel kokosek a pro Peteho kokosové špalky. I když je to novinka, už je znal … Tomu taky nic neujde …. no, milovník sladkých produktů z kokosu.
A tak jsme chvíli povídali, tak o všem a Pete, protože je milovník obou světových válek, pamětníků a zbraní, co chvíli prokládal hovor různými postřehy z této oblasti a také jsme zabrousili k pohřebním obřadům ve vojenském stylu, a také jsem se ho ptala na jeho názor na státní vyznamenání a bratry Mašíny (beru Peteho jako autoritu) a máme názor stejný – jim teda ne… vždy ta jejich záležitost obživne před výročím v souvislosti s medailemi, letos vytáhli ale jiného člena jejich buňky, a ten se dal slyšet, že od Klause teda by ji nepřijal … Nečetla jsem knihu o nich (získala tuším cenu Magnezia Litera předloni?) a ani ji číst nehodlám, ti bratři totiž na mě působí negativně když jsem je vidím a slyším, je to takový ten těžko zdůvodnitelný vnitřní pocit … je to trochu klišé, floskule, ale když já mám ty těžkosti SROZUMITELNĚ A JASNĚ VYJÁDŘIT SVÉ POCITY …..
Byla jsem ráda, že K a P přijeli, byl nádherný slunečný podzimní den a já plánovala svoji první delší vycházku do přírody, a tak jsme šli na TO. Doprovodil nás i syn, čímž mi udělal radost. Trasu, kterou jsem zvolila, jsem absolvovala už asi 20x. Malý výlet za město, vozovou prašnou cestou k rybníku, cestou krásný pohled na protější bývalé viničné stráně, nyní podzimně probarvené … na hrázi zastávka, posezení a vyhřívání se na sluníčkuna lavičce, dále volně loukou mezi sklizeným kukuřičným polem a přítokem rybníka až k lesu, toho se ale jen dotkneme a silnicí zpět do města.
Rybník za městem, na hrázi …..
Bylo mi fajn a ještě víc fajn bylo kamarádce. Překonala rakovinu prsu a je šťastná jako děcko. To, co já obdivuji vnitřně, ona uvolněně sděluje…. Měla potěšení z barev podzimu, u nich už to takové hezké není … opadalo … No, dnes to vidím, měli jsme štěstí na poslední překrásný podzimní den. Když odjížděli vlakem, už se nebe zatahovalo a v noci notně pršelo. Slyšela jsem v podkroví poryvy silného větru a co chvíli rána – zvuk ořechů dopadajících na plechovou střechu … a ráno stromy bez listí a pod ořešákem na stovky ořechů. Dívám se do holé koruny, opravdu ani jediný …
Šlo se mi dobře, jenom když jsme docházeli domů, zadeček už se začal ozývat. No Pete říkal, že to bylo tím tvrdým podkladem, po kterém jsme poslední etapu docházeli… ještě jsme doma poseděli a hovořili, o čem, to je na samostatnou kapitolu, tak příště… Pak doprovod k vlaku a mávání, to mám ráda …
A ještě něco … kamarád mi dnes s úsměvem říkal, jak jsem se naučila po operaci roztomile vrtět zadečkem, když jdu. No, teda, to je ještě bonus navíc, musím doktorovi poděkovat za ten …. vizuální efekt. Snad mi to vydrží …. Zuzi
vrtěti zadečkem .-) to může být fakt hezké 🙂