– že je venku krásně
Jsem sama, pro syna si přijel před hodinou manžel, přiveze ho večer. Nemusím mu proto podstrojovat a ušetřený čas věnuji loupání ořechů pro Brňáky a pro Pražáky na zahradě. Pěkně fouká, ale svítí slunce, doufám, že mě nebudou zábst prstíky.
Takový krásný podzim a já si o tom ani nepovídám s virtuálním L., už si na to zvykám, že už nikdy … a ani není s kým se procházet a držet se za ruce a ani toho moc třeba nemluvit….
Myslím, chodit bych už mohla, zdám se v pořádku a měla jsem domluveno, že mne syn odpoledne doprovodí na první delší vycházku ze město k rybníku, ale … odejel. Půjdu sama. Bude to pro mne asi takový malý svátek, stejně jako byl kdysi, ten pocit , po místo, tu atmosféru mám v sobě dodnes … trávila jsem první těhotenství v závěru v nemocnici a když jsem se s dcerou vrátila domů, byla jsem taková bezradná jak to všechno stihnu, kojila jsem, a byla celá zesláblá, lítostivá a taková ještě né moc vhodná do života na plný pecky. Dcera se narodila koncem srpna a já si přesně vzpomínám … byl slunný podzimní den a maminka nám poprvé pohlídala dceru a já jednou vynechala kojení. Jeli jsme s manželem do lesa a bože to byl pro mne zážitek na celý život. Být v lese, sednout si na poražený kmen, pozorovat partu mravenců jak něco někam stále nosí … a teplo a slunce a najednou tak volná bez té stálé starosti o mimino …..
A takhle to se mnou je, a ještě ten dnešní Alois Nebel … dnes v příloze EX NA TRATI rozdával AN Nebelovy ceny míru a To nejkrásnější ocenění a třicet věnečků navrch – Nebelovu cenu míru – dostala moje žena Květa. Kluci hlavně chtěli, abych měl rok zase doma klid a mohl s nimi chodit na pivo. Já ale vím, že ona si ji zaslouží. Miluje mě a já ji. A to je nejvíc.
No a je to, pitomej komiks, opisuju a zase cedím, jdu radši loupat ty ořechy. Mám zase ze včerejška přednatlučeno. Kamarád si přivlekl pod přístřešek špalek a tím tupým koncem sekery mi nadělal bedýnku. Tak já jdu … brečet ven … Zuzi
