Jsou dny –

–  kdy vydržim dělat vůbec nic.

Jako třeba dnes. Mám toho tady v bločku napsanýho co by se mělo udělat, ale v noci jsem nemohla spát tesknotou a brzo ráno jsem si sedla k PC,  abych  co nejrychleji zašla mezi lid  a zbavila se toho splínu a nevstala jsem od něho až před hodinou, ale jen protože mne už začala nepříjemně bolet dosud nezahojená prdýlka a také mi začala být zima. Mimo to bloumání ve virtuálnu ovšem také přepisuji nějaké poznámky z nějaké přednášky v práci, protože mám tak nečitelný rukopis, že co si po sobě nepřepíšu, tak je pro mne nenávratně ztraceno a já si nic nepamatuji, musím si časem potřebné poznatky osvěžovat. Ale to snad každej, ne?

Nebo mám takový legrační zvyk, že si někdy opisuji takové malé hlouposti, co se mi líbí, co kdo řekl, ale to většinou někam zapadne a není to moje systematická činnost, ale POZOR!!! to mohu dnes doložit … ALE než se k tomu dostanu, musím vysvětlit, že už jsem zase tady a opět sedím na zadku … já jsem si totiž šla vzít dva IBUPROFENY a než začaly zabírat, tak jsem mlátila 10 minut hlavou do polštáře… to jsem taky předevčírem četla, že to zabírá, když chce člověk zhubnout a  ŽRAL BY a žral by. Psala to nějaká XXXL, že se tak dobře hubne, prostě tak dlouho mlátí hlavou do měkkýho až ji ta chuť na sladký přejde. No, mně tentokrát stačila jen ta představa a udělala jsem si jen kafe…. No, a tak jsem zase tady a zase píšu…

 

A ty dnešní poznámky:

 

v    Fotograf Jan Šibík seděl letos v porotě Czech Press Phota a řekl o předsedovi poroty:

Je velmi důležité, jakým způsobem porotce dovede vyargumentovat své přání poslat fotografie do dalšího kola. Mistr v této profesi je předseda poroty Andrej Reiser, jenž dovede popsat svůj pocit tak srozumitelně a jasně, že se mu, myslím si, několikrát podařilo ovlivnit ostatní členy porota –včetně mě.

 

Tak tohle tak umět – fenomén  srozumitelně a jasně popsat své pocity – mě fascinuje. Už jsem o tom mluvila v článku o POSTMODERNĚ, jak dovede ten holomek Martin Dostál z Pardubic, co na něj někeří Pardubáci nadávají, že se moc naparuje a tak… popsat jak pozná, že to co vidí vnímá stojí zato… nikdy jsem nečetla výstižnější popis tohoto pocitu, vždyť i já to tak nějak prožívám a jak on to sakra může vědět … je to pravděpodoně nejspíš trochu obecné …

 

v         Pro mě neznámá moderátorka americké kabelové televize MSNBC Allex Wittová hovoří o své volnočasové aktivitě – je členka hudebního tria, s nímž vystupuje především na stadionech před začátkem velkých sportovních utkání, kde zpívají státní hymnu:

 Před pěti  lety jsme založily skupinu Mrs. Robinson podle postavy paní Robinsonové z filmu Absolvent, jestli si na něj pamatujete   (zuzi tedy ne). Jsme prostě takové stárnoucí ženy, jež si pořád ve skrytu duše myslí, že se můžou líbit mladým klukům. A to je o co nám jde. 

Ano, tady se cení ten nápad, myslím, že by mne to také bavilo, tedy TO O CO JIM JDE, ale nevím, jestli právě já bych uspěla .Musela bych jít na to velmi profesionálně a nezaleknout se velkých obětí No, nemám zatím vhodné společnice.Vlastně ani ….. nevhodné ….

 No, já jdu zase chvíli mlátit hlavou do polštáře, když člověk celý den sedí, tak mu vyhládne … Zuzi