Teplé odpoledne
V pátek 13.10. jsem se vrátila z nemocnice domů a zatím se necítím ještě ve své kůži, šev na citlivém místě stále krvácí a sezení bolí. Ráda bych již chodila na vycházky do přírody, ale není to možné. Až to možné bude, určitě už nebude tak hezké počasí jako je právě teď. Ani si neužiju barevného listí a nádherných pohledů na mnohobarebné listnaté lesy na vzdálených svazích – třeba cestou na Doly nebo směrem k Luži. No to ale stejně si nejsem jista zda bych nyní zvládla takovou dlouhou vycházku … příští týden jedu na kontrolu do nemocnice…
Odpoledne mi přišel kamarád vyvléknout popelnici před vrata a přemluvila jsem ho, ať si se mnou sedne na lavičku vzadu za domem pod přístřeškem, a že si budeme povídat a loupat letošní ořechy. Pro Brňáky a také už i pro Pražáky. Babička sice dopoledne brblala, že chci loupat nové a ještě mám na půdě staré, ale s těmi mám jiné plány. Ty stačí jen načít a ptáci si je už sami dodělají. Nemusím jim to předkládat vyloupané jako v lepší restauraci, ať se také snaží … Sežrali si už skoro všechny slunečnice, které jsem pro ně měla připraveny na zimu, ale neodolala jsem jim je schovat, jako to udělal syn o víkendu. Experimentoval a zakryl jim plata poklopy a když jsem se ho ptala proč, odvětil, že už jsou stejně dost tlustý a kromě toho si ještě mohou hledat potravu všude jinde kolem a necpat se tím, co máme pro ně schovaný na zimu. Jenže – taková zábava jako teď s nimi v zimě není. Tak jsem poklopy zase sundala a slunečnice zespodu vyložila nahoru, aby se zase mohli krmit. Bůhví, ale, jestli si to někde nekřečkují na horší časy, vždyť dělají jako kdyby byl hladomor. Sýkorky, a nejvíc brhlíci, neustále nalétávají a moje přítomnost, velmi blízká přítomnost, jim vůbec nevadí, však už jsem zmiňovala, že mám neustále znovu a znovu pokálený zahradní stůl s lavicí a všude se povalují černé obaly slunečnicového semene, ale za tu radost sledovat z takové blízkosti ptáky to stojí …
Zapovídala jsem se … tedy seděli jsme pod přístřeškem a kamarád louskal ořechy a já vydlabávala vnitřky a reklamovala ty co mi nešly vyloupnout a povídali jsme o samých nedůležitých věcech. Co jsme měli k obědu, jak shání piliny na zacpání spár mezi prkny ve výpusti rybníka, co jsem dělala celý den, jak se chystá před vánoci na jmelí a tak jsme prostě tlachali a loupali ořechy a po očku sledovali, jak ptáci kontrolují, kdy bude u slunečnic volno a budou moci dorazit poslední zbytky. Žrouti! Ale šanci už nedostali, seděli jsme skoro až do tmy vedle krabic a tam se opravdu za námi neodvážili….
Hezké odpoledne…. to loupání jde ale ztuha, ani jsem nevážila kolik ořechů jsme nadělali , odhaduji to ale na necelé kilo. Mám ale v zásobě na zítra kupičku nalouskaných ořechů, tak budu vyprošťovat . Když jsem šla dovnitř uvařit kávu, tak mi nadělal do foroty!… Zuzi
Jo, a zase jsem se zklidnila, dostanu čas od času takovou neodolatelnou chuť řešit okamžitě tu moji virtuální známost, ale vždy před otevřenou konfrontací couvnu, protože ztráta milého přítele, byť jen virtuálního, by byla pro mě v současné době těžko nahraditelná, mám pocit – po 7 měsících, že jsem našla zpřízněného človíčka a nějak už mě čím dál méně baví hledat jiného, byť živého … ale že bych stárla mi nepřijde … jen nejsem tak třeskutě impulzivní jako dříve … co jsem si tím už napáchala, ale také "vyčistila" … no, nevím, nikdo to za mne nevyřeší, ale až si najde on někoho živýho, tak snad aby mi raději poslal jakési "virtuální parte", ale kdoví jak to je … třeba už ani není sám a korespondence je jen udržovací …
