Nemocniční story

Pohled nazpět

 

První den a druhý den, před operací a operace

8. října, v neděli, jsem po poledni nastupovala do nemocnice na plánovanou operaci s hemeroidy, která se měla uskutečnit následující den.

Nejdříve půlhodinka v chirurgické ambulanci – jen vybavení příslušnými papíry, pak u okénka příjmu vyplnění kolonek v počítači, zpět na ambulanci a příchod zřízence, který vás konečně odvede na pokoj. Mimochodem – na ambulanci jsme se seznámila s Andrejkou, ležely jsme spolu na pokoji a skamarádily jsme se. Napíšu o jejím osudu později.

Na oddělení Chirurgie ženy jsme byly odvedeny do čtyřlůžkového pokoje s jednou přistýlkou. Byla obsazena pouze jedna postel u zdi. Vybrala jsem si postel u okna, rovnoběžně s oknem, Andrejka takovou trochu samostatnou postel u druhého okna, ale kolmo na něho. Mezi sebou jsme měly přistýlku. Každá jsme vyfasovala skříňku na oblečení a na všechno a také erární noční košili a župan, který se musel přidržovat – když se nechtělo aby se rozevíral, a to se nechtělo, protože košile se rozvírala skoro až do pasu, – ovšem na druhou stranu v nemocnici člověk otupí a na nějaký ten kousek holé kůže za pár dnů nehledí, když jde na operaci se zadečkem jako já … Mimochodem luxusu erárního prádla jsme užívaly po celý týden jen Andrejka a já, jinak všechny ženy měly svoje vlastní svůdné košilky a župánky… Zakoupila jsem si také růžovou košilku vpředu s medvídkem, ale tu jsem chtěla použít jen kdyby přijel virtuální L., doma v spím v tílku …

Tak a mohla jsem konečně do postele. Nejdříve ovšem požádat kolegyně, zda by se mohl vypnout rozhlas, kde zněly hity rádia OK. Již tak stačila ho nahrazovat kolegyně, která neustále hovořila o ničem, ale bylo to lepší než to ókáčko … Televize byla naštěstí na chodbě… Potěšilo, že záchod, sprcha a umývadlo patřilo ke standardu  pokoje (když jsem zde byla naposledy, rodit, chodilo se ještě na chodbu).

Přivezla jsem si s sebou dvě lahvičky projímadla, které jsem dostala za úkol do večera vypít a vydatně zapíjet čajem. Stalo se. Velmi šetrné projímadlo.

Další den ráno jeden klystýr a byla jsem připravena. Už ani nic pít. Na operaci jsem nastupovala pátá. Andrejka se svojí cukrovkou šla na nůž s kýlou první, já byla na řadě pátá. Vybrala jsem si celkovou narkózu,  bez uvažování.

Kolem jedenácté jsem dostala pilulku familiárně mezi pacientkami nazývanou náladovkou a za půl hodiny si pro mne přijel zřízenec. Pak už si moc nepamatuji, pravděpodobně jsem se svlékla a byla přese mne přehozena zelená plenta a operace se konala na zařízení, které my ženy známe z gynekologické ordinace. Tedy lehnout si na záda, zadečkem ke kraji lavice, roznožit a lýtka opřít nahoru do úžlabí. Pak už jen natřikrát hledání žíly a už prázdno.

Z celého dne a noci si nepamatuji skoro nic, vlastně jen jakási velmi krátká probuzení a opětná upadnutí do slastné agónie…

 

Další dny

se podobaly sobě jako vejce vejci. Pokud nedojde k prvnímu vyprázdnění střev, cítíte se lépe a lépe. Jste většinu dne a noci pod vlivem opiátů,  nic vás nebolí a spíte. Postupně se propracováváte k normální lehké stravě. Dostanete legrační sexy síťované kalhotky typ Standard, desinfekci Rivanol a sterilní gázové polštářky. Čím častěji si šev sprchujete studenou vodou, tím lépe a stále vyměňujete obkládky a tak vám utíkají dny. Na čtení není moc nálada, občas si povídáme a sestava pokoje se obměňuje. Nakonec jsem v pátek zůstala ze starého osazenstva sama … a byla jsem ráda, že už nemusím s nikým moc mluvit. Blížila se totiž chvíle nejtěžší – první stolice….

 

Návštěvy

Ve středu za mnou přijel virtuální L. Měla jsem moc velkou radost, ale bylo to trochu rozpačité. Přinesl mi rudou gerberu a sedli jsme si na kafe ve vestibulu. Bylo mi tam velké teplo, a tak jsme se šli projít do nemocničního parku, kam nikdo nikdy nechodil … pozorovala jsem tu přírodu z okna. Objevili jsme vzadu mezi černými borovicemi legrační lavičku, byla vysoká, takže když jsem si na ni sedla, mohla jsem v pohodě kývat nohama. Lavička byla znečištěná od ptáků, tak jsme seděli každý na jednom konci, mezi námi mezera …už když jsme se procházeli, tak moc jsem se cítila hezky, že jsem zase v jeho společnosti (už podruhé …), že jsem poprvé venku a dokonce v přírodě … tolik jsem toužila, aby mne čapl za ruku, sama jsem neměla odvahu … jen tak nezávazně …. Pak jsem si ale vzpomněla na vizitu a vraceli jsme se zpět. Než jsem ve vestibulu zatočila za roh, ještě jsem se otočila na zamávání, on v tu chvíli též, ale neviděl mne, už mne stínili cizí lidé …

Později, už domů, mi napsal moc hezký e-mail, velmi osobní až intimní, ale vždy když na tuhle notu odvážně navážu, stáhne se zase zpět do své ulity …

Druhý den, ve čtvrtek, jsem si dovolila sestřiček a šla jsem dopoledne na tu naši lavičku a napsala mu dopis a přitom si sebrala 3 šišky z černé borovice = fetiš!  Už doma jsem si připravila takový legrační infantilní dopisní papír od Volfa s beruškami, sluníčky, prasátky a dalšími optimistickými symboly a obálku … bylo mi hezky, když jsem mu psala a vzpomínala na jeho včerejší návštěvu … a baštila višně v čokoládě od něho…

V poledne mě příjemně překvapila Milada. Hovořily jsme spolu ve vestibulu a kuly plány do budoucna ohledně studia. Milada ví, čím mě potěší – sladkostmi… a tak trávení netrávení jsem to do sebe postupně dostala skoro všechno. Poslední tři čokoládové koule jsem později dala nové smutné spolunocležnici, která byla po autonehodě na naší přistýlce na pozorování.

�

Odjezd

A v pátek ráno domů … protože nemám nikoho,  kdo by mne odvezl autem, dostala jsem po operaci sanitku. A doma jsem si moc neodpočala. Přijel syn z internátu a tak praní atd… ale snažil se mi pomáhat. Trochu. Po jeho odjezdu jsem prospala celý pondělní den, měla jsem toho všeho už dost….   Bolavá Zuzi, ale už o hodně méně, spíš na duši … než na zadečku …