Říj 152006
 

Stav: sladkobolno

 ***

Ještě jsem nezažil nic tak hebkého.

Hřeje to na bříšku a vtéká to do naděje

navždycky druhého. A trochu se to chvěje,

jak voda rozvířená v sepjatém kalíšku

rukou lačným dechem, průzračná ze všeho,

co čistí naše jména. A stejně uzavřená

a stejně obemknutá. Dech už se trochu tají.

Rtem rozražená žena kolikrát nezarůstá.

Držím ji. Držím. Mám ji…

Ještě jsem nezažil nic tolik hebkého.

Přišel čas smočit ústa.

Tuto hebkou milostnou báseň napsal Mikuláš Bryan (1982 ) a přečetla jsem si ji v nemocniční posteli ve čtvrteční  příloze Práva Salon. Najdete ji v autorově sbírce Kolem lámání (vyd. Klub rodáků a přátel Kutné hory 2006).

Ozvu se až mi bude lépe. Zuzi 

 Posted by at 9.50

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Tvorba webových stránek: Webklient