Říj 152006
Stav: sladkobolno
***
Ještě jsem nezažil nic tak hebkého.
Hřeje to na bříšku a vtéká to do naděje
navždycky druhého. A trochu se to chvěje,
jak voda rozvířená v sepjatém kalíšku
rukou lačným dechem, průzračná ze všeho,
co čistí naše jména. A stejně uzavřená
a stejně obemknutá. Dech už se trochu tají.
Rtem rozražená žena kolikrát nezarůstá.
Držím ji. Držím. Mám ji…
Ještě jsem nezažil nic tolik hebkého.
Přišel čas smočit ústa.
Tuto hebkou milostnou báseň napsal Mikuláš Bryan (1982 ) a přečetla jsem si ji v nemocniční posteli ve čtvrteční příloze Práva Salon. Najdete ji v autorově sbírce Kolem lámání (vyd. Klub rodáků a přátel Kutné hory 2006).
Ozvu se až mi bude lépe. Zuzi
�
