Zdálo se mi
Poslední dobou jsem roztěkaná a nedaří se mi pevně zakotvit, jako když stále pochybuji o tom, co právě dělám a moje myšlenky se míhají od myšlenky k myšlence a od člověka ke člověku a stále jakoby nemám na nic čas, práci rozdělám a zase utíkám k nějaké jiné a stále jakoby není nic hotovo a jen ztěžka dotahuji staré resty. Pocit nejistoty mě provází celým dnem a probouzím se sice jako vždy plná nadějí, ale cítím se unavená, neodpočatá.
Snad to nebude trvat dlouho… je několik léků … měla bych si pomoci…. Udělat změnu – ta mě ostatně čeká, operace a měsíční domácí rekonvalescence, jen ji nepromrhat … anebo se zamilovat. Ale to přece jsem, jenže tak divně, jako když stlačíš péro a pomalu ho povoluješ a občas zase vrátíš zpět do klidové polohy… vždy když se rozhodnu s tím vztahem skoncovat a mé Lásce to napíšu, stopí mu antivir moje psaní a já si to dorána rozmyslím. Nevím co si o tom mám myslet, jsem už dospělá a přece se nechávám tím jeho antivirem vždy ukolébat … a už si stále více zvykám na to, že se pravděpodobně jinak stýkat nebudeme, jen takhle … vzduchem … ostatně mi to i napsal … zvykám si, ale nejsem s tím smířena. Někdy je pro mne tohle nepřímé a přece tak osobní přátelství oporou a někdy si přijdu jako vůl, protože jsem se k Němu připoutala a necítím potřebu hledat někoho … živého …
Ale o tom jsme psát nechtěla, ale jak vidno, myšlenky k tomu sklouznou samy … žiletky v hlavě.
Stále častěji se v myšlenkách obírám maminkou. Je už moc stará a přece je stále stejná, i když už stářím polevuje. Mám výčitky, že se o mě stará stále více než já o ni… tatínek zemřel když mi bylo 17 let a maminka se nikdy nevdala a ani s nikým nežila, jedinou náplní života jsme byli my, bratr a já. Také jsem stále pod její neutuchající kontrolou a stále o mně pochybuje a já jsem z toho nervózní a nevrlá a nejsem na ni hodná a současně její péči i přijímám … ten vztah jsem našla neuvěřitelně krásně umělecky zobrazený v divadelní hře Bouřlivé jaro Arnolda Weskera, záznam jsem viděla v televizi s Alenou Vránovou a Pavlem Liškou.
Jsem ve styku s mrtvými , řečním, ale nikdy si na smrt stejně nezvyknu, není pro mne obyčejná a samozřejmá ani ta cizí, i když to neprožívám dramaticky, ale civilně a přitom niterně, každou smrt beru jako jedinečnou stejně jako je jedinečný každý život. Nebrečím, ale nemohu vzpomínat, smrt několika mých blízkých je pro mne stále po mnoho let velmi živá a bolestná. Už jsem o tom psala, Jiří Dědeček se vyrovnal se smrtí matky sbírkou veršů Věci po mrtvých. Je to stejné jako Bouřlivé jaro, vztah živých k mrtvým … ty verše jsou tak obyčejné, ale každé slovo je nenahraditelné a jedinečné, nezbytné. Nejde podruhé napsat něco takového, je to už navždy napsáno.
***
S dlaní na náhrobním kameni
Čekám na nějaké znamení
Na záblesk Slůvko z nicoty
Věřím v NIC mami, jako ty
Dnes se mi zdálo o cestě podél kamenitého potoka. Nejdříve jsme s kamarádkou, nevím jakou, hledaly nějaké neidentifikovatelné kameny a pak za námi přijel na ty kameny pan Vik. Pan Vik je evangelický farář v důchodu, člověk, ke kterému mám úctu. Vedla jsem ho v podpaždí aby neuklouzl zablácenou cestou podél řeky, nic jsme nenašli, vracíme se zpět a ještě jednou jdeme pomalu a každý sám. Vidím v řece velký kámen s velkým otiskem trilobita, necelý otisk, volám účastníky a náhle objevujeme kámen jiný … s vystupujícím reliéfem lidské hlavy, staré krásné mužské hlavy bez vlasů… reliéf jemný jako perokresba z čar a přece hluboký, výrazný, kámen není rovný, ve spodní části se lomí, ne ostře … leháme si všichni vedle sebe na břicho na vyšší břeh a pozorujeme kámen, přichází nějaká žena s kolem a bavíme se s ní a objevujeme další podobný kámen. Není už v proudu, ale skoro u břehu, obrazem směrem k toku řeky … probouzím se. Nenapadá mě smysl toho snu, i když většinou poznám proč se mi kdy jaký sen zdál, zobrazuje moje aktuální pocity. Tohle jsem ale nerozšifrovala. Zuzi
