Několik dní jsem zde nebyla, mělo to svůj důvod. Náladu mám pod čarou ponoru s občasnými okamžiky radosti. To třeba, když mě někdo osloví Ahoj poklade nebo se na mě vlídně usměje… a že to potřebuju jako sůl …
Měla jsem ošklivý konflikt se synem vyhrocený do krajnosti, do kterého se zapletl bývalý manžel. Důsledkem je zraněná noha syna, který v afektu prokopl skleněnou výplň dveří. Sídlí teď u manžela, má týden neschopenku. Nevím vlastně konkrétně jaké má zranění, ale naštěstí achilovka to neodnesla – podle synovy kusé informace v pondělí. Od té doby se neozval. Vztahy jsou narušeny. Mám zábrany zde popisovat podrobnosti,snad jen jedna věc. Dozvěděla jsem se, že jsem bezcitný šutr. Nejdříve od syna a pak mi to zopakoval i bývalý manžel. Paradox. Včera jsem o tom výstupu řekla kamarádce M., ta právě nad touhle replikou zakroutila hlavou a ač není moc osobně sdílná, řekla mi: Tohle řekli tobě?, tak citově založenému člověku … tak jsem z toho byla trochu dojmutá, ale jen tak lehce pro sebe, na chvíli … Vím, že syn čte můj blog. Vím, že zná adresu, ale ani jednou mě nenapadlo, že ho čte. Dozvěděla jsem se o sobě nepěkné věci. Vztek a nenávist. Nerozumím, neumím. Čas ukáže. Zuzi
Všichni dělají chyby, ale málokdo to přizná sám u sebe… Když chtějí obětního beránka, je to jejich problém, ale neměla by ses do tý role nechat vecpat…
Zajímalo by mě, kolikrát dali tví chlapi najevo, že vůbec o nějaké projevy citovosti a citů od žen stojí…
Pro LauruJe to velmi složité, vím že nejsem bez chyb, ale syn to o sobě neví a není ochoten naslouchat a vyslechnout. Věřím ale na ten čas, vím že nejsem špatná.
Pro Ibádovo okoTěžká otázka, žiju jen se synem, s bývalým manželem už mám společného jen syna. Četla jsem ve škole synovu slohovou práci na téma: Mohou ženy udělat něci pro lepší svět nebo tak nějak. Napřed s pobavením a pak už ne jsem se dočetla, že neuznává rozdíl mezi mužem a ženou. Nemyslí si, že jsou ženy citovější, vlídnější a méně agresivní, nevidí mezi pohlavími žádný rozdíl. Uvědomila jsem si, že se tak ke mně někdy chová. Vím, že je v nitru citový, ale navenek se chová občas překvapivě agresivně a bezcitně. Bez zábran. Ale také se ptám, jestli na tom nemám vinu sama, neumím se na sebe podívat nezaujatě zvenčí …
Byla to reakce na ten „bezcitný šutr“, pokud můžu říct, podle svých zkušeností, nemám z chlapů nějak moc dojem, že by zrovna stáli o to, vědět, co vlastně ženská cítí a jak prožívá. Párkrát to uděláš a dočkáš se divnejch reakcí, tak to prostě dělat přestaneš. Přijde mi, že jsou spokojenější, pokud je s citama ženský moc neotravujou… tak nějak to vidím. Myšleno všeobecně – ne na konkrétní osoby.
Čest výjimkám 😉
Já to taky mířila spíš na syna… Mám doma podobnou situaci, ale opačně, já jsem potomek, kterému je vyčítána bezcitnost, máma je ale schopná jen obviňovat a neposlouchá, když jí říkáme, co nám vadí, takže pat. Asi tak. Chyba je vždycky na obou stranách
(pro Lauru)Jsem s tebou, vina je na obou stranách, ale já už nevím jak dál, nedovedu už po chlapsku čelit bezohledné hrubosti, aroganci, bezohlednosti a netoleranci a neochotě mě poslouchat a připustit k sobě blíž můj názor. Mám o něho strach, nebudu to ale blíž rozvádět, už tohle náhodné postesknutí tobě=neznámé bych neměla dělat, cítím…