Z dopisů pro L.Začnu sobotou večer – před 14 dny. Byli jsme s M. a další její kamarádkou na hradní zřícenině v Luži na hře Bílí andělé pijí Tesavelu. Bylo to něco naprosto neskutečného, bomba. Nepotrpím si na divadlo, myslím klasika nebo ty dnešní moderní adaptace klasiky nebo moderní divadlo, mám předsudky a raději nikam nejdu, ale občas mě něco osloví. Když se odhodlám a někam vyrazím. Tohle bylo něco naprosto nečekaného. Smršť akcí, slov … člověk nevěděl chvílemi na co koukat dříve, co sledovat. Příběh o fotbalovém vesnickém klubu, ale hraný, hrál se jako hra na to a současně to vypadalo jako skutečnost. Bylo to velmi sprosté, tedy vůbec zezačátku jsem nevěděla jak se k tomu postavit, ale po čase jsem tak byla vtažena do děje, že jsem už nic řešit nemusela, byla jsem jak v tranzu. Honza zažíval to samé, nemluví sprostě a nesnáší to u jiných (teda když je v afektu, to je hrůza co mi řekne, ale jinak ne …), jen u kamarádky M. to toleruje a bere. Nejde to popisovat, to se musí vidět, divadelní skupina Černí šviháci s tím byla na Hronově, minulý týden, podívám se jak dopadli. Legrační bylo, že nás bylo v přírodním hledišti asi jen 15 diváků, strašlivě totiž pršelo, ale stálo to zato. Jo, a v závěru hodili do hlediště 2 pomeranče a já jeden z nich chytila. To je úžasný, je to možná nějaké znamení osudu, jako když na svatbě chytí volná žena svatební kytici hozenou za sebe nevěstou … ale kdoví čeho se týká ten pomeranč… ale to zjistím asi až časem a kdoví jestli to vůbec poznám, ale ten zážitek je krásný a nezapomenutelný, dává nějakou neurčitou naději v budoucí štěstí …
Zdraví tě a přeje hezký den Zuzi
Srp 272006