1/4 prázdnin je v čudu a nic zvláštního se nestalo!

Nepočítám-li “veřejnoprávní” bublinu, která bohužel praskla, nevím zda nedostatkem osobní statečnosti či nedostatkem pádných a odůvoditelných argumentů a Džambulčinu cestu.

Prázdniny mám zatím velmi netypické. Ač pracovní, jsou netypické.  V knihovně makám jako bulhar. Revitalizujeme spodek budovy a provádíme revizi knihovního fondu. V současné době máme skoro celý fond knih pro dospělé přestěhován ve cca 200 banánovkách v dětském oddělení a kupodivu zatím podlaha-strop drží. A načítáme a načítáme. Mám krátkou šňůru, a tak ty banánovky přenáším neustále sem a zase tam a tužím svaly. Dnes konečně jsme se rozdělili na dvě akční skupiny  1 + 1, rozšířili svou působnost na sklad, kde je noťas, a tak jsem vyfasovala bezdrátový skener a hned je všechno jinak. Přetahování ubylo, jen tam, kam nedolehne signál, bude nutno učinit nápravná opatření. Ale to je oproti ručnímu přenášení banánovek brnkačka.

Díky této práci nezávislé na čtenáři – celé prázdniny máme pro veřejnost zavřeno, jsme se dopracovali k pravidelné pracovní době. Každý den končím v 15. hodin a je to moc příjemné. Stihnu odpoledne tolik práce… jen na to čtení nemám vůbec čas… ale neztrácím naději. Jak načítám a rukama mi procházejí knihy pro dospělé, odhazuji si na hromádku ty, které bych si chtěla přečíst… V bedně kolegyní označené jako Novinky objevuji knihu Nebe nemá dno spisovatelky Hany Andronikové. Užasnu. Novinka?? Snad ano, kniha je netknutá, ale pamatuji, že jsme ji objednávali před rokem nebo už je to déle??? Ztratila jsem přehled. Je to náhrada ztracené knihy? Kolegyně se také zrovna neorientuje, a tak pátrá ve výpůjčním protokolu. Ne, novinka to není, je to ten původní výtisk, půjčuje se již více jak rok, záznam má nejméně deset čtenářek, ale…. přesto není vůbec očtená. Prý se málokomu líbí. Já ale mám neodbytný pocit, že tu knihu vlastně nikdo nečetl… Odložila jsem ji stranou, podívám se do ní já nebo kamarádka, s kterou máme přibližně shodný vkus. Nebo … řekla bych, že knihy, nad kterými málokdo řičí nadšením, ale já teda jo, ona  ocení a nejen to! Ona je hned shání, aby je měla doma pěkně po ruce… Třeba namátkou Studená kůže. Některé ale u ní nezaberou. Třeba Dítě divočiny. Ale ta zase zabodovala u jejího bratra, jak jsem dodatečně odhadla.

Snad v zimě přečtu víc… Zatím se chystám alespoń na něco v malém. V Lidovkách, so a ne ORIENTACI začínají vycházet povídky českých spisovatelů – seriál je nazvaný Česká literatura v Lidových novinách. Už vyšla první: Jiří Kratochvíl Krasávica. Dnes jsem si na ni udělala čas. Kratochvíl není moje parketa a ani jednu knihu jsem od něho nedočetla, ale tato povídka začala docela slibně. Realisticky a tak trochu tajemně. Jenže po několika odstavcích se to zaseklo a objevil se tam nenadálý vstup úplně odjinud a kdovíkoho. Tak jsem se odškloudila a šla raději vařit.  Uvidíme dál. Kratochvíla dočtu, je to jen povídka, ale těším se už na další – Kateřinu Tučkovou, Emila Hakla, Stanislava Komárka a kdovíkoho ještě. Dobrý projekt!!!

Už dlouho jsem se chystala na rizoto s červenou řepou podle Kačky žvýkačky a dnes přišla jeho chvíle. Hotové je to natošup, stejně jako rizoto se šafránem, které se stalo stálicí v našem kuchařském repertoáru, a dobré je to stejně. Stejně lahodné, ale jinak. Dobrá zpráva pro Miloše, který o tom ještě neví. Včera jsme si povídali na skype a já říkám, jak mě za ten půlrok známosti nenápadně přeorientoval. Jím mnohem zdravěji a maso a párečky a salámy už tak čile nekonzumuji jako dřív. I říkám mu, že jsem dnes dostala po delší době takovou chuť na nějaké jídlo od řezníka Čejky, že jsem si tam zašla s ešusem a zakoupila masovou roládu. A s takovou chutí ji snědla natošup. Miloše to nepřekvapilo, také on si před několika dny přinesl od řezníka jakousi prorostlou slaninu, aby si jeho žaludek nezvykal na samé zdravé věci. A tak to u nás chodí… nikdy bych nevěřila, že si budu tak pomlaskávat na rizotu s červenou řepou a parmezánem. Bez masa.

Hřbitov snad bude zítra, dnes se mi do něho nechtělo…