Lis 072012
 

František Bílek, Chaloupka, interiér

Vstupní část domu, ateliér

František Bílek  (1872-1941) – sochař, grafik, malíř, řezbář, keramik, ilustrátor, ale také designér a projektant se narodil a zemřel v Chýnově. Syn tamního koláře a povozníka, táborský gymnazista, student pražské výtvarné akademie, absolvent uměleckoprůmyslové školy, v letech 1890-92 pařížský stipendista u prof. Injalberta a dlouholetý Pražan zůstal vždy především zarytým jihočechem.  V jeho charakteru se snoubila až mystická úcta k přírodě, touha po mravnosti a duchovnosti, spojená s obdivem k české tradici, jménům Žižka, Hus, Tomáš Štítný ze Štítného nebo Komenský.  Jeho křesťanství se brzy odchýlilo od katolických dogmat a jeho hledání víry bylo současně poctivé i provokativní. Zkrátka své.

Vstupní část domu, ateliér, galerie v „patře“

Bílkův kontakt s předními českými výtvarníky (Braunerová, Mucha, Marold…) , literáty (Zeyer, Březina, Šalda, Deml…) i nepochybný mezinárodní výtvarný respekt (řazen po bok sochaře Rodina, či malíře Edvarda Muncha) mu zjednaly trvalé postavení mezi nejdůležitějšími evropskými symbolisty. Jeho až poustevnicky pojatý život,  umělecká všestrannost,  nekompromisnost názorů  a stylová jedinečnost ho učinily opravdovým solitérem éry secese.

Chaloupku si Bílek postavil v roce 1898 díky přátelské půjčce a pomoci celé rodiny (jeho bratr stavitel). Získal tak dostatečný prostor pro ateliér tyčící se přes obě podlaží s malou galerií. V chaloupce, jak jí sám nazýval, mohl také přijímat návštěvy svých spřízněnců, zejména Zeyera (který už už se chystal k němu přestěhovat, ale než se tak stalo, zemřel) a po jeho smrti Otokara Březiny. Nejsou jediní, jsou však nejvýznamnější a mají zde oba svou světničku.

Originální nábytkový komplet, který Bílek vlastnoručně vyrobil pro svou dceru

Detail toaletky, to dřevěné zdobené „pouzdro“ je třídílné rozkládací zrcadlo

O Františku Bílkovi, jeho Chaloupce, jeho životě a jeho díle by se dalo psát a opisovat z materiálů, které jsme si dovezli z Chýnova, do aleluja.  Pokusila jsem se vyhmátnout  základní údaje, ale skutečně uvést zde nelze všechno;  jeho život je tak bohatý (ale paradoxně i jednoduchý díky jeho přímočarosti a osobní zaujatosti) a dílo tak rozsáhlé… A také to není účelem.  Myslím popsat  zde skoro vše.  Jsou to jen tištěná slova a ploché fotografie, které vám sice mohou ledacos přiblížit a zprostředkovat, ale je to beztak pro vás jen povrchní vjem.  Mohl by vás možná ale nasměrovat do Chýnova a následně i do Prahy, do Bílkovy vily poblíž Hradčan (postavena v letech 1910-1911), nedávno opravené a otevřené pro veřejnost.  To vše zato stojí.

Další fotky z Chýnova:

Detail Bílkem vyřezávané hlavice zábradlí v ateliéru

Mohu ještě přidat pár osobních postřehů a dojmů.   Bílkova Chaloupka a její zahrada mne okouzlila. Překvapila mne též zaujatost, všestrannost a hlavně pracovitost umělce.  Ten se pustil snad do všeho, navrhoval třeba i užitný porcelán, jak jsem se dočetla!  Obdivovat lze jeho cit pro přírodu, přírodní materiály, přirozenost a současně i  náboženskou exaltovanost. Byl  nekompromisně svůj. Přestože byl v jistém smyslu poustevník, introvert a duše hloubavá, společnosti sobě milé se nevyhýbal a také se dobře oženil. Sňatkem s Bertou Nečasovou se rodina stala nejen finančně zajištěnou, ale také harmonickou „jednotkou“.  S Bertou se oženil v roce 1902  a krátce poté, po svatební cestě, se  přestěhoval do Prahy (chaloupku však nezavrhnul).  Zpět do Chýnova se s rodinou trvale vrátil až po německé okupaci Prahy v roce 1939.

Kniha dopisů, podrobně a důvěrně čtenáři otevírá období let 1901 až 1902, které bylo pro Františka Bílka a jeho snoubenku Bertu Nečasovou dobou silného milostného vzplanutí, očekávání a nadějí na společný život. Přináší plné znění dopisů, především ze strany Františka Bílka, jež adresoval z Chýnova své milé do Prahy, často i několik denně.

Reliéf Otokara Březiny

„Předsíňová stěna“ s detailem ptáka v hnízdě

Rodina umělce z pálené hlíny (1908)

Dveře připravené k vyřezávání, již vyřezat před svou smrtí nestihl. Takových dveří je zde více.

Rodný dům Františka Bílka

Rodný dům Františka Bílka

Bílkova realizace přístavby z režného zdiva poblíž jeho rodného domu, na kterou nás upozornila paní průvodkyně. Hodně ví, a pokud projevíte zájem a budete se ptát, dozvíte se mnohem více informací než běžný návštěvník.

Žánrový podzimní obrázek ze zahrady sousedního domu.

Mám dojem, že z Chýnova to stále ještě není vše! A v záloze mám ještě husitský Tábor a Klokoty.

Další fotky na rajčeti

Pro  zájemce o hlubší poznání souvislostí, je tu „bakalářka“  Simony Hájkové, MUNI Brno 2007 , z níž vyjímám:

Když získal sochař František Bílek pozemek nedaleko ponechané barokní „Brusce“-Bruské bráně[2], nosil již v hlavě budoucí podobu domu. Jeho půdorys měl vycházet ze stopy kosy v obilném lánu, měl ztělesňovat léto, končící léto a počínající období žní, dostatku, slunce. Ač nebyl vystudovaným architektem (původně studoval malířství u profesora Pirnera a po zjištění částečné barvosleposti přešel k prof. Maudrovi na sochařství) [3], přesto měl již určité zkušenosti, měl za sebou několik realizací, svůj první dům, „chaloupku“,jak jí všichni říkali, v rodném Chýnově, rodinný dům v Táboře a především se podílel na návrhu vily svého budoucího souseda dr. Procházky. Ta měla představovat podzim, všude jsou rozesety dubové listy a žaludy. Podle Jindřicha Vybírala může jít v těchto dvou domech nejen o alegorii léta a podzimu, ale mohli bychom zde stejně tak dobře „vidět protiklad ženského a mužského principu, země a ráje atd.“ [4]. MUDr. Procházka byl nejen Bílkovým přítelem a obdivovatelem jeho díla, nýbrž i městským hygienikem a posléze nakrátko dokonce Československým ministrem zdravotnictví. Byl velmi vlivným člověkem, oženil se s dcerou pražského primátora. S Bílkem si rozuměli, souzvučeli v podobném akordu. On to byl, kdo Bílkovi dopomohl k jedné z nejhezčích a nejlukrativnějších parcel na staveništi, k místu s nádherným výhledem na Prahu.

Parcelu dostala – jako opožděné věno téměř devět let po svatbě – Bílkova žena Berta, rozená Nečasová, od svého otce[5]. Už se smířil s tím, že si vzala nedostudovaného ( Bílek odešel z akademie po roztržce s Myslbekem a nikdy se nezbavil pocitu křivdy)[6] Jihočecha, zkrachovalého umělce z rodiny hospodáře…Navíc byl František v nevýhodné pozici i co se týče vzhledu, byl malý, nazrzlý a poněkud při těle. Když si Bertu Nečasovou Bílek bral, otec ji jednoduše vydědil. Nepřišel jim ani na svatbu. Roku 1902 odjeli novomanželé na svatební cestu. Bílek měl s sebou všude náčrtník[7] a skicoval architekturu kolem sebe. Poté se vrátili do Chýnova. Otec Berty se mezitím poněkud umoudřil, co se zetě týče, ale tlačil na ně, aby se přestěhovali do Prahy. Nechtěl připustit, aby se jeho vzdělaná dcera[8] „zahrabala“někde na vsi. Nastěhovali se tedy nejdříve k němu do Štěpánské ulice, potom se ještě několikrát stěhovali, měli děti. Bílek sháněl nejrůznější ateliéry, dokonce měl po určitou dobu dílnu i v klášteře. Ovšem když mniši zjistili, že v jejich domě pracuje na soše Jana Husa, vykázali ho. Tehdy mu MUDr. Procházka pomohl získat parcelu.

 

 

 

 Posted by at 19.42

  13 Responses to “Zpátky do Chýnova”

  1. Chýnova není nikdy dost.

  2. Není, v tom s tebou souhlasím, také jsme neshlédli Pikarty v Klokotech, pomník Adamitům, vůbec si nevzpomínám, že bys na to upozornil!

    • Ještě jsem text doplnila o vlastní postřehy a fotku přebalu knihy, kde je Bílek v Klimtovské říze! A vložila část textu „bakalářky“ kde je psáno, jak to bylo s tím věnem!

      • … a propos trochu uměleckého bulváru nezaškodí (to k tomu věnu, říze apod…) jeho žena Berta je také oblečena velmi slovansky, vzpomínáš, jak paní průvodkyně Bertu chválila??? Že rozrážela svou laskavostí a vstřícností jeho samotářské sklony. Svou rodinu velmi miloval.

    • Pokud si vzpomínám, v Táboře jsme neměli v plánu žádné Pikarty ani Adamity, jen kafíčko.

      • Ano, ale když už jsme se dostali do Klopot, tak tam podle jedné ze skládaček (Tábor) u kostela postávají Bílkovi Pikarti, dlouho jim bylo důstojné místo upíráno. A ani nyní se do chrámu nedostali.

        • Věděl jsem, že v Táboře jsou nějaké Bílkovy sochy, ale bylo řečeno – kafíčko a domů. Klokoty navíc jsem přeci prosazoval jen obtížně. Tak třeba příště zas vyrazíme za Bílkem. Bylo by vhodné si k tomu účelu pořídit kloudné řízy.

          • Už se těším, ráda bych se však podívala do jeho pražské vily. Říza by ti určitě slušela, dovedu si tě živě představit, ale přimlouvám se, aby sis pod ní vzal spodní prádlo. My s tetou určitě nějaké řízy v šatníku objevíme, takže nic extra řídit nemusíme. Jistě vzbudíme u chýnovských rozruch, určitě již od dob Bílkových neviděli řízu!

          • Dobrá. Mrkni do skříně, nebude-li tam i nějaká ta říza pro mne.

  3. A ne-li koupím ti nějakou z druhé ruky; mimochodem znáš tu píseň: Tři bílé řízy…. ???

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Web vyrobili ve Webklient.cz