Wola Cieklińska [11.] – Jurkovičovy vojenské hřbitovy v západní Haliči

1. den / 25. 4. 2018

 

 

Jeden z nejpůsobivějších Jurkovičových hřbitovů. Spolu s Rotundou, Lužna Pustki a  Krempnou. Patří k jeho nejznámějším.

A jak se ke hřbitovu dostaneme? Jednoduše, podle mapy. Odkaz jsem uvedla v předchozím textu. Z Kłopotnice 10 jedeme stále po hlavní Nowy Żmigród  – Gorlice a po cca 1 km odbočíme doleva. Ke hřbitovu vede zřetelná polní cesta. Po 400 m jsme tam.

Fotka z roku 1917, to zde ještě bývalo v menší propadlině jezírko.  Dnes takřka zaniklé, bahnité, plné tlejícího popadaného listí. Všimněte si detailu kovové branky, ta dnes chybí, ale mně se vstup líbí spíše bez ní.

Pohled od vstupní brány

Hřbitov byl vybudován v místě ruských polních opevnění. Byla to třetí a poslední ruská obranná linie. Probíhaly tu tvrdé boje v bitvě o Cieklin 4 až 5 května 1915. Divize německé armády pod velením Paula von Kneussela prolomila zmíněnou linii. Jsou zde pohřbeni také vojáci padlí v bitvě o karpatské průsmyky v zimě 1914/1915 a během osvobozování pevnosti Przemyśl obsazené ruskou armádou.

Jurkovičovy hřbitovy na samotě jsou umístěny většinou na místě s výhledem, tak byly alespoň postaveny ve své době. Lokalita, kterou zvolil v tomto případě je ale taková obyčejná. On však toto místo povýšil tím, že zde vystavěl architektonický klenot. Hřbitov kamenný a železný.

Vstupujeme bránou s kamenným obloukem, který symbolizuje přechod ze světa živých do světa mrtvých.

Nečekané, jako hrad pro děti! Jurkovič musel mít úžasnou představivost a nebál se. Díky různým i navzájem kontrastním inspiracím vznikla neobvyklá a nesmírně působivá architektonická kompozice, kulminující v zadní části mauzoleem (stupňovitá tumba).

Jediný strom na hřbitově – kříž pod ním je utvořen z borových šišek

                                              Půdorys hřbitova převzat z knihy Matúše Dully

Poměrně malý prostor dvou kruhových částí je využit k dokonale vymyšlené kamenné symfonii, kde příroda kromě jedné vzrostlé borovice nemá místo, vše vysypáno pískem a kamennou drtí. Hřbitov obepíná nízká kamenná zeď; překvapivě kombinuje řady širších kamenů s řadami kamenů úzkých. Dynamická novinka!

Tento motiv se uplatňuje i na tumbě a dvou stupňovitých kamenných sloupech umístěných v průniku zdí obou hřbitovních oddílů.

Už při příchodu ke hřbitovu je dobře vidět, že svažitý pozemek byl terasovitě vyrovnán. Proto jsou u vchodu a v místě přechodu do části s tumbou kamenné schody.

Detail stupňovitého kamenného sloupu s odvážným řešením. Uhlazená elegantní hlavice sloupu, na jejímž vrcholu stojí železný kříž, je trochu legrační vzhledem k drsnému až brutálnímu stylu sloupu, ale smělost se cení. Celek působí překvapivě kompaktně. To jsou věci, které mám na Jurkovičovi ráda. Nápad! Drobná změna, která oživí, potěší. Jurkovič prostě nenudí!

Železný kříž na vrcholu sloupu je kovářsky zpracovaný

A abych nezapomněla… Hlavice sloupů a jejich dekor připomínají Nowy Żmigród. Je to dílo italských válečných zajatců, kameníků.

I  kříže jsou litinové, stejné jako na hřbitově v Nowém Żmigróde, na kamenných podstavcích, s medailonky s údaji o mrtvých. 

Bíle medailonky jsou na všech křížích, nechybí ani jeden

V 56 individuálních a 7 společných hrobech je pohřbeno 114 vojáků z toho 22 z rakousko-uherské armády 48 z německé armády a 44 neznámých ruských vojáků.

K jejich poctě jsou na hřbitově vytesány do kamene dvě hrdinská poselství:

Vyšli jsme do bitvy, ale nalezli jsme klid (mír).     (vně na vstupním oblouku )

Je nádherným osudem bojovníka vzdát se svého “já”, zcela se oddat společné věci a ve smrti nalézt nejčestnější odměnu.       (kamenné mauzoleum s hroby důstojníků a pamětní deskou)

Mauzoleum s kamennou deskou a rostlinnými motivy – akantem

Nejpozoruhodnější část hřbitova – kamenné stupňovité mauzoleum. V jeho zadní části je prostý otvor, kam se můžete podívat, ale není tam vůbec nic jiného než dole hlína. V ní jsou podle medailonů pochováni 3 důstojníci. Dva krajní rakousko-uherští a uprostřed německý příslušník zemské obrany. Zeměbrana sloužila k týlovému zabezpečení vojska a tvořily ji starší ročníky (34-55 let), šlo o vojáky nižších bojových možností (záložníci). To je ale nechránilo před případným nasazením do bojů v první linii.

Údaje o vojácích pochovaných v tumbě se v jednotlivých zdrojích neshodují. Matúš Dulla uvádí, že zde leží 4 padlí příslušníci bavorské pěchoty.  Mirosław Łopata z webu http://www.cmentarze.gorlice.net.pl/  informuje o 2 padlých důstojnících německé armády, jednom neznámém ruském vojákovi a jednom příslušníku rakouské zemské obrany… a teď si vyber…

Mauzoleum je prosté, jednoduché a neobvyklé, hlavně svým vstupem – člověk se musí sehnout chce-li vstoupit. Ale vzbuzuje respekt a úctu. Vojáci nepotřebují na hrobu žádné kudrlinky.

Na závěr bonus – Jurkovičova technická kresba hřbitova.

Fotky na rajčeti:    https://zuzizuzi.rajce.idnes.cz/Jurkovicovy_vojenske_hrbitovy_-_Wola_Cieklinska_10./

a nezkomprimované fotky si můžete vychutnat zde:  

Prameny:   Matúš Dulla:  Vojenské cintoríny v západnej Haliči: Dušan Jurkovič 1916/1917 (ISBN 80-88675-80-4)

http://www.cmentarze.gorlice.net.pl/

A závěrem malý přídavek – fotografie z cesty atd..

Cestou na Wolu Cieklińskou mají oči hody. Nádherná panoramata polských Nízkých Beskyd se neustále střídají a neomrzí se.

Někdy to nevydržíme a zastavíme a fotíme, ač tu jsme kvůli něčemu jinému a máme to nadupané..

Aby to krásno nebylo stále tak dokonalé, zkusím v popředí ocelokolnu. Líbí? Mně jo.

V každé menší vesnici jsme při průjezdu míjeli žlutou značku – POZOR kráva (naše verze, jinak POZOR hospodářská zvířata) a co jiného než krávy jsme z hlediska jejich četnosti mohli v této oblasti potkat?! Pro zdejší obyvatele je kráva pravděpodobně velmi důležitý prostředek obživy.  – Setkání s domácími zvířaty na silnici jsme ještě nezažili, tak jsme byli celý den nažhavení, jestli k němu v průběhu našich 4 dní dojde. Nemuseli jsme dlouho čekat. Navečer jsme jejich průvod potkali, a tak jsem to setkání vyfotila.

Prašnou cestou k Wole Cieklińske  jsme míjeli, na samotě, ale ještě nedaleko hlavní silnice, částečně dokončený domek. Zaujalo mne, že mu chybí jen málo, aby se jeho vlastník nastěhoval… Na svých cestách po Česku jsem jich také pár viděla, ale byly to spíše domy, kdy se jejich majitel asi rozparádil až příliš a pak došly peníze… Škoda, že osudy těchto domů si mohu jen domýšlet. 

Nakonec jsem si nechala vzácnost. Určitě jsem se zmiňovala, že jsme na Jurkovičových hřbitovech byli vždy sami (s výjimkou našeho posledního  Łużna-Pustki, 123, to je poutní místo), a tak jsme si jejich jedinečnou atmosféru mohli jaksepatří užít. Jaro je skvělý čas na výlety. Příroda se probouzí, stromy kvetou a nikde nikdo. Ale k jednomu nečekanému setkání přece došlo.

Jdeme pěšky k Wole Cieklińske  a najednou nás předjel velký černý mercedes. Leskl se jako nový a měl zatemněná skla. Asi po sto metrech za zatáčkou byl zaparkovaný, řidič zůstal v autě a před námi mířil ke hřbitovu starší pár, velmi elegantně přistrojený. Dáma v bílém rozevlátém outfitu a pán v decentní světlé košili a kalhotách s puky. Podle auta a ustrojení jsme si mysleli, že to jsou nějací mafiáni. Mysleli jsme si, že jdou k rodinnému domu, který byl před námi. Ten však minuli a pokračovali ke hřbitovu, jako my. Tam došlo k jakémusi baletnímu představení, kdy jsme se vyhýbali jeden druhému abychom si vzájemně nerušili záběr a hledali místo, které je volné pro fotografování. Přemístili jsme se vně hřbitova, cvakli poslední panoramatickou fotku (a tentokrát i s nimi) a odcházeli jsme k autu. Před branou nás paní oslovila lámanou angličtinou a cestu k jejich autu jsme absolvovali společně. M. hovoří anglicky skvěle, ale rozhodl se angličtinu nepoužít, vzhledem k jejímu nezaměnitelnému ruskému přízvuku. Ta řeč jí také dělala velké problémy a měl obavy, že mu nebude rozumět. Proto nasadil ruštinu –   paní však neochvějně pokračovala ve své angličtině, M. v ruštině a rozuměli si náramně.

A už jsme věděli odkud pocházejí. Z Běloruska. Přijeli na hrob svého předka, který leží na hřbitově Ropica Górna. Vezli si odtud prsť v lahvičce, kterou nám ukázala. Na Woli Cieklińske  se byli jen podívat, jako my. Když jsme o tom přemýšleli, došli jsme k závěru, že o tom předkovi jim mohl nanejvýš vyprávět dědeček nebo babička. Přesto jeli mnoho set kilometrů, aby navštívili jeho hrob. Mentalita a hodnotový systém východních národů jsou zřejmě jiné, než u nás. Můj děda také bojoval v 1. světové válce a tu druhou také zažil. Až na několik zmínek nám (vnukům) o tom, nevyprávěl a je to škoda. Tyto zážitky a zkušenosti jsou nenahraditelné. Podle posledních výzkumů je to alternativa genetického přenosu. Lidé, kterým se dostaly informace i o tragédiích, mají odlišné sociální postoje k řadě událostí, které zažívají ve svých životech. Jsou na ně lépe připraveni. Proto vyprávějme svým dětem a vnukům i o tragédiích, které jsme v životě zažili.

———————————————————————————————————

Ukončili jsme první den. Byl klidný v porovnání se dnem druhým. V plánu jsme měli 10 hřbitovů, ale ten poslední, který je nejdál, jsme bohužel nestihli.

Půst jsme ukončili a první den zvykáme orgány na normální stravu. Zatím to vypadá jako pokračování půstu. Za celý den jen litr zelenino-ovocné šťávy s vodou v poměru 1 : 1, zítra a pozítří 1 litr šťávy neředěné. Musí se to žvýkat. Zatím nic moc ale proti kohoutkové vodě lahůdka. A hned mám víc energie! z.