Víkend s čekankou, chřestem, Cestou…

a klíštětem

Plány na víkend byly předem dané. Vyzkoušet čekanku, chřest a vypátrat, zda má paní Rüklová na nás čas, respektive zda bude ochotna nás provést kaplí, přestože jsme neohlášeni a počasí je věru psí.

Dnes je pondělí a myslím, že mohu hlásit splněno. Splněno s výhradami, přesněji.

Čekanka a chřest zpracovány, ale jsou tu určité rozpaky. Čekanku jsem se rozhodla zpracovat ve vlastním stylu- zapéct ji. Povařila jsem ji tedy ve slané vodě, nechala okapat, pak rozkrájela šikmo na pláty (puky byly obří). Do zapékací misky vytřené máslem naskládala tři větší syrové brambory nakrájené natenko, posolila, popepřila, pokladla střídmě plátky anglické slaniny, na ni položila vrstvu čekanky a zalila roztokem smetany zahuštěné NIVOU a hrstí namletých vlašských ořechů. Toť vše a zapékala jsem. Výsledek zde:

Pokrm byl chutný, ale rozpaky tu jsou. Čekanka nebyla pravděpodobně čerstvá, po uvaření se mi zdála na řezu našedlá. Vrstva anglické slaniny byla zbytečná, chuť a vůni pokrmu přerazila jednoznačně NIVA, a jako poslední vylepšení navrhuji do smetany kromě uvedených ingrediencí rozkloktat i jedno, dvě vajíčka pro barvu a úhlednější kůrčičku.

Chřest jsme upravili podle receptu “chřest ve vlastní šťávě” velmi jednoduše. Odřízla jsem spodní zdřevnatělé části stonků, tedy snažila jsem se, nikdy jsem chřest před touto “operací” neviděla a nezkoumala,  a stonky oloupala loupátkem na zeleninu a vložila do uzavřeného lůžka z dvojitého alobalu. Dolů a nahoru plátky másla, mírně osolit a pokapat citrónovou šťávou. Péci v troubě ve vlastní šťávě. Stejně jako u čekanky, čas uváděný v receptech  jsem byla nucena 2x prodloužit, aby zelenina dostatečně změkla. Chřest opravdu změkl, ale nešel ukrojit, protože jeho tuhá žilnatina byla k neuříznutí. Chuťově dobré, přelité šťávou z alobalu, podávané posypané parmezánem s bramborem. Příště  však zvolíme pro naše vegetariánské pokusy chřest zelený. Také jsem asi udělala chybu v technice pečení chřestu. Měla jsem ho možná péci v tenké vrstvě a s přiklopeným víkem zapékací nádoby.

Nejvíce jsme si pochutnali o víkendu na houbové smaženici. Opět jsme našli 6 hřibů kovářů, stejnou technikou jako hledají pašíci lanýže. Věřte nevěřte… podle čichu! Jinak to totiž v neznámém terénu těžko najít, nehledě k tomu, že hřiby rostou velmi daleko od sebe. Ovšem toto platí s výhradou. Tentokrát jsme objevili u cesty hnízdo 4 kousků. Ale až v neděli.

V sobotu jsme měli odpočinkový den, který využil hlavně Miloš k pobytu v posteli, protože mu bylo špatně od žaludku. Podotýkám, že kontaminovám přijel už z Rožnova. Spánek a klid na lůžku mu udělal dobře a večer už baštil zapečenou čekanku. Noc proběhla standardně a tak jsme mohli ráno po snídani, asi kolem 11 hodiny, vyrazit do terénu.

Tradičně, jako již 2x předtím, jsme zaparkovali na obecní návsi v Horním Bradle a operativně zvolili trasu. Byla zima, poprchávalo, padala mlha. Rozhodli jsme se pro kombinaci modré, zelené a žluté značky s jedním úsekem neznačeným:  Horní Bradlo – Paseky – Vršov – Krásné a zpět.  Cestou jsme bojovali s vodou, zimou, bahnem. A když jsme začali stoupat směrem na Krásné, přišli jsme si jako na krkonošské hřebenovce. Nebylo pomalu vidět na krok. Té mlhy bylo opravdu na Železné hory příliš.

Ve velmi malé obci Krásné, s podivuhodně výstavnou sokolovnou a vesnicky netypickými domky z 50.-60. let pro tehdejší zaměstnance vysílače, jsme si přišli jako v jiné dimenzi nebo jako v postkatastrofickém filmu. Nikde nikdo, všude mlha a vzduch nabitý očekáváním, jaký zlosyn se z té mlhy vynoří.  Tentokrát jsme přežili. Měli jsme štěstí. Pachatelé špatných skutků se kradli jinými stezkami. Dvě a půl hodiny chůze a jsme zpět v Bradle. Jdeme na smluvenou schůzku a dočkáváme se zlatého hřebu dnešního dne. Bylo nám umožněno navštívit soukromou kapli Rüklů. A máme pozvání na návštěvu další. Až rozkvetou keře na tyrolském domku. A ještě mapu..

A dnes jsem objevila dvě klíšťata, ještěže vím jak na ně.

Více fotek na rajčeti