Led 242015
 
zimni spanek

Praha, 17. leden 2015

Tak dlouho jsme se chystali do Prahy, až to klaplo! A měli jsme štěstí. Ve dni, kdy Otakar Dušek uváděl do světa svou novou medaili, hráli před polednem na Václaváku v kině Světozor film Zimní spánek, po kterém jsem už dlouho pásla! Kukuřičný ostrov jsme shlédli začátkem roku v Biu Central v Hradci Králové, ale kvůli tomuto artovému tureckému filmu jsme vyjeli až do Prahy! Ano, dalo by se to tak říci, ale datum určila přece jenom ta medaile.

Vyrazili jsme co nejdříve ráno, abychom vše, co jsme měli naplánováno, stihli, a bylo toho dost. Miláček vytiskl na A4 harmonogram i s adresami, telefonními čísly a stanicemi metra a já si ho přišpendlila na podšívku kabátu. To abychom nezabloudili a byli všude včas. Naštěstí se všechny kulturní požitky kromě jednoho (Bílkovy vila) nacházely na Praze 2, a tak žádné velké přesuny nehrozily.

Největší obava miláčka, zda lze v Praze dobře, levně a bezpečně zaparkovat se ukázala lichou, a tak jsme záhy vyrazili do terénu. Z parkoviště pod Emauzy na Praze 2 jsme se přesunuli do metra, zařídili průkazku, koupili jízdenku a ani jsme se nenadáli a už jsme okukovali pasáž kina Světozor. Koupili jsme si lístky a čekali až to začne.

Kino Světozor

Čekání na schodech kina Světozor

Pasáž Světozor v paláci Ligna

Pasáž Světozor ve Vodičkově ulici je v paláci České banky (dnes palác Ligna), který byl postaven v letech 1914-1918 ve formách doznívající secese a nastávající moderny. Architektem byl Osvald Polívka a fasáda pochází z pera Josefa Sakaře. Od začátku bylo v pasáži také kino a přilehlý bar.  Pasáž má velmi zajímavý ochoz s krásnou reklamní mozaikou firmy Tesla od Františka Hudečka.   Zdroj

pasaz svetozor

Pasáž Světozor, vitráž TESLA Františka Hudečka, kterou se do prostoru vlévá berevné světlo

Film nás nezklamal. Byl nevšední, trochu monotónní, ale svůj smysl měl. Odehrával se v zapadlé vesnici hornaté Anatolie, turisticky atraktivním prostředí, kde již klidný postarší intelektuál Aydin provozuje po smrti svého otce malý hotel. Herec, divadelník žijící celý život v rušném Istanbulu, se vrátil domů a převzal živnost. Spolu s ní vlastní i další majetky,včetně nemovitostí a pozemků v okolí, které pronajímá. O hotýlek se stará manželský pár z vesnice a intelektuál celé dny něco spisuje na počítači. Chystal se vytvořit velkolepou monografii o tureckém divadle, ale vpodstatě celé dny intelektuálně prozahálí. Jakoby k tomu přispívala i zimní sezóna s nedostatkem hostů, nuda a špatné počasí. V hotelu žije spolu s ním  jeho mladá manželka Nihal a sestra Necla, která se rozvedla s mužem-opilcem, nechala ho v Istanbulu a odjela za bratrem. Tato trojice žije odděleně a každý si žije po svém. Také ony se nudí a pomalu se schyluje k existenciální krizi.

Film se líně vlekl, naštěstí to jistila krásná kamera. Vyslechli jsme několik vzrušených, dlouhých a vzhledem k potenciálu obou žen až překvapivě filosofických rozhovorů, v nichž ani jeden ze jmenované trojice toho druhého nešetřil. Byli jsme rovněž svědky emotivního konfliktu rodiny nájemců s bezradným majitelem. Spor se táhl několik dní a v této části filmu se skvěle vyprofiloval strýček nájemce. Odporně ponížený s věčným úsměvem ve tváři, snažící se urputně a marně spor vyřešit. Scéna s ženskými pantoflemi byla geniální!!

Na konci filmu se konečně něco začíná dít, i když nepočítejte s velkým dramatem. Tento film je intimního charakteru a stále spíše sledujeme kulisy, než aby se děj posouval čile kupředu. Ke konci se tedy, jak jsem již naznačila, příběh mírně zrychlí, aby se posléze opět zpomalil a dospěl k závěrečné katarzi, poněkud pohádkové.

Zimní spánek se nám moc líbil, i když s menšími výhradami. Něčemu jsme se zkrátka zdráhali uvěřit, režisér nás nepřesvědčil. Film trval velmi dlouho (3 a čtvrt hodiny) a jeho jistá monotónnost nám zprvu vadila; po čase jsme si na jeho rytmus a režijní rukopis Nuri Bilge Ceylana (byl i spoluautorem scénáře, zřejmě se svou ženou?) zvykli. Ke konci jsem uhodla dramatickou zápletku a její vyústění; ale stejně jsem se lekla, když se očekávané stalo. Ale nebojte se. Dopadne to vcelku dobře.

Přátelé, nejsou to Babovřesky ani Hřebejk, a díky za každý takový film. Česká kinematografie stojí za prd a chceme-li zajít do kina na kloudný film, musíme se hodně snažit, abychom se k němu dostali. Jsme omezeni víkendem.

Chybí nám většinový vkus, a tak se stává nezřídka, že nás v kině sedí tak do deseti, naposledy 5 – Mapy ke hvězdám; nyní v Praze se nás sešlo ke dvaceti, mezi diváky byla i Jitka Asterová s kamarádkami.

Film Zimní spánek (Turecko / Německo / Francie, 2014) byl pocitově přiřadila ke dvěma filmům, které jsme shlédli v poslední době – v prosinci Kukuřičný ostrov (Gruzie / Francie / Německo / Švýcarsko / Česko, 2014) a někdy zkraje loňského roku Strýček Búnmí (Thajsko / Velká Británie / Francie / Německo, 2010).  Jsou to filmy podle mého gusta. Zdánlivě se tam nic neděje, někdy se ani moc nemluví, ale filmový obraz je u všech třech úžasný. Jen ten Zimní spánek to s těmi sofistikovanými rozhovory jdoucími z nitra, přepísk. – Ke Kukuřičnému ostrovu se dostanu zítra. Ten film je – dalo by se říci – dokonalý.

Zimní spánek vám doporučuji a jestli stihnete i Kukuřičný ostrov, tím líp! Moc se nenasmějete, ale nasytí se vaše duše, prahnoucí po nevšedním a kultivovaném filmovém zážitku.

zimni spanek

První impuls. Tento záběr mě okouzlil tak, že jsem měla nutkavou potřebu film vidět.

Zimní spánek

Typický záběr. Intelektuál něco smolí a sestra vzadu do něho rýpá..

Zimní spánek

Jeden z posledních záběrů filmu – hlavní hrdina se navrací domů. Prozřel.

Stojíme před kinosálem a konstatujeme, že zde jsme v harmonogramu chybovali. Nepředpokládali jsme tak dlouhou produkci. Zrušili jsme tedy Bílkovu vilu a dali  si v cukrárně pasáže Světozor čokoládový dortík a kávu. Cukrárna je zřejmě oblíbená, zbylo na nás místo v úzkém pruhu u záchodů, ale dortík byl výborný! Následovala prohlídka knihkupectví Academia s překvapením v patře. Co vychází krásných naučných knih a také časopisů, o kterých nevíme ani zbla, dále přesun na prezentaci nové medaile Otakara Duška a pak ještě malá zastávka Na Slupi a hurá domů!

 Posted by at 18.25

  2 Responses to “V Praze za kulturou”

  1. Cukrárna je samozřejmě stará známá dobrá oblíbená, desítky let, specializovaná na zmrzlinové poháry. A na tvrdé židle, aby tam hosté moc dlouho nesetrvávali a uvolnili místo dalším.
    Ovocná jahodovo-banánová, přece.

    Na podobnou (a levnější a méně rušnou pohárovou ) jsme chodívali taky k Hájkovi do Štěpánské, ale už tam několik let není. Kdežto „světozorové“ jsou i jinde poPraze, v Karlíně myslím a u Masaryčky a dál nevim .
    Ideální je si koupit pohár cestovní a sednout si s ním do Františkánské zahrady na bílé lavičky k Panně Marii Sněžné, v létě.v

 Leave a Reply

(required)

(required)

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>