Pro 042018
 
_DSC6372

11.11.2018 Komunitní centrum Matky Terezy, Praha

 

 

 

Todesmarsch OD

Přišla výzva, a tak jsme jeli do Prahy. Do Pardubic autem, dál vlakem a metrem až na místo konání akce. Na programu bylo představení námi dlouho očekávaného dokumentu Otakara Duška TODESMARSCH - pochod vězeňkyň z koncentračního tábora v Helmbrechtsu v Bavorsku, do tábora ve Svatavě a dále jižním směrem do Volar a Prachatic – cesta, medaile dokument.

Na tomto blogu jsou projektu věnovány dva texty:

Dlouhá cesta Otakara Duška očima medailéra -2015/květen  Otakarovo vyprávění o nápadu a realizaci projektu

Ocenění českého medailéra Otakara Duška v kanadské Ottawě - 2018/červen XXXV. kongres Mezinárodní medailérské federace FIDEM a ocenění Otakara Duška prestižní Mel Wacksovou cenou za nejlepší medaili s židovskou tématikou.

Medaile

V Praze jsme dlouho nebyli … a mimo oficiálního programu nás zaujal i objekt, kde se Otakarova prezentace konala – z jedné strany kostel Matky Terezy, z druhé komunitní centrum. K tomuto tématu se krátce vrátím samostatným textem. Škoda, že jsme byli handicapováni mojí momentální zdravotní indispozicí (na jedné noze ostruha, na druhé natažený sval v podkolení), a tak jsme se nemohli nikde moc courat, jen nezbytné pohyby a přesuny.

V předsálí, Otakar Dušek netradičně v černém tričku vítá příchozí.

_DSC6363

_DSC6362

Čekání na Otu a..

_DSC6364

…tajemství bílého lajntuchu

_DSC6365

Prezentaci propojují svými vstupy 3 skvělí muzikanti. Lucie Doušová – harmonika, Josef Horváth – klarinet, David Kolínský – africký buben djembe. Hrají židovskou hudbu klezmer, je to takový jidiš šraml. Harmonikářka zpívá, a poté Otovu prezentaci uvádí. Je velmi sympatická.

_DSC6366

_DSC6370

Následovalo promítání Otakarova dokumentu TODESMARSCH. Pro příchozí – Otovy hosty a také pro Otu – docela náročná dvouhodinovka, protože byla rozhašená aparatura a mluvenému slovu bylo těžko rozumět. Člověk se musel naprosto soustředit na slovní doprovod a komfort diváka mu unikal. Otova chyba to ale nebyla. Vždyť si tento prostor sám vybral právě pro jeho výbornou akustiku, která ho zaujala na akci spisovatele Miloše Doležala. A zaplatil za jeho pronájem nemalé peníze.

Nečekaný, ale skvěle vymyšlený okamžik překvapení – po projekci přišel na pódium Ota v červené bundě. Té, která ho provázela celou cestou pochodu smrti. Mávnutím ruky odmítl mikrofon – v tom rázném gestu byla obsažena celá jeho naštvanost na předešlou situaci, a odpovídal na otázky z publika. Shodli jsme se s miláčkem, že tato část prezentace paradoxně akci korunovala. Nastudováno, prožito, srovnáno a propojeno. Celé pětileté úsilí.

_DSC6369

_DSC6368

_DSC6367

A je to! – Vyjadřuje Otův výraz. Zbývá odhalit bílou plachetku, prohlédnout si boty, které dotvářely ráz Otových medailí, textilní sáček ušitý z repliky látky vězeňských mundúrů a vše co skrývá – medaili a flešku se záznamem dokumentu TODESMARCH, a jít na vězeňskou bramboračku podávanou v kbelíku. Tu připravil a podával pan Jiří Krbec.  Stylově dle situace ve Františkových Lázních, Maxově, ve Všerubech, ve Zhůří a ve Slatině, kde se polévky dostalo i účastnicím tohoto pochodu smrti. Vlastně kromě Maxova, kde ji místní uvařili, ale ženy nedostaly.

_DSC6371

Odhalení bílé plachetky…

_DSC6373

_DSC6374

_DSC6372

Tato nádoba  se prodává pod názvem Ruské vědro. Dříve kýbl. Soustředění pana Krbce na svou práci je opravdu viditelné.

_DSC6375

Hledám polévkovou lžíci. Máme všechno. Ešus, lžíce – i plastové na kafe, kdyby bylo potřeba a plecháčky na pití. Bramboračka nám chutná, ale je nám smutno z té posrané akustiky. Do pytle!!!

_DSC6376

Podle instrukcí majitelů objektu musíme dávat pozor, abychom něco nepocintali a hlavně všechno dojíst a nelít zbytky do umyvadla a tak. Hurá, zvládli jsme to a Ota po nás nemusel dělat rajóny… zase paradox.  Vzhledem k té rozhašené akustice.

IMG_20181111_205036

IMG_20181111_205031

Cesta zpět nebyla veselá. V metru mně ruplo pod kolenem a každý krok a pohyb nohy byl provázen nevýslovným atakem bolesti. Byla jsem ráda, že jsem vůbec dorazila domů a druhý den jsem vyfasovala berle francky. Jak tak nad tím dnes dumám, asi to tak mělo být. Je to samozřejmě neporovnatelné, útrapy vězeňkyň byly fatální, ale alespoň něco jsme zažili na vlastní kůži. A své si odžil i Otakar Dušek…

****** Zde by mohla zpráva o průběhu prezentace skončit, ale ještě něco bych vám chtěla sdělit.  Na závěr ještě pár vět o dokumentu a medaili…

Dokument Otakara Duška obsahuje rozsáhlý soubor informací o jednotlivých dnech cesty pochodu smrti. Začíná mapkou pochodu včetně jeho délky a pokračuje celou řadou unikátních dokumentů z míst, kterými pochod procházel – zápisy z kronik,  policejními záznamy, dobovými fotografiemi z trasy, zaznamenanými výpověďmi přeživších účastnic a dokonce je doplněn i vyprávěním očité svědkyně pochodu, se kterou se Ota náhodně během své cesty setkal.

Každý den je pečlivě zmapován. Součástí jsou údaje o počtech obětí a také o zločinech páchaných dozorci. Z těchto informací si divák vytvoří komplexní představu o utrpení, které vězeňkyně koncentračního tábora cestou podstupovaly – o jejich stravě, o místech kde nocovaly na konci jednotlivých etap, počasí i chování místního obyvatelstva k vězeňkyním. Ota, který absolvoval celý pochod a stravoval se podobně jako vězeňkyně, doplnil každý den svými komentáři, poznatky a pocity – především zvyšující se únavou, hladem a utrpením, který pochod 370 km dlouhý přináší. Kdo si nikdy nesáhl na dno svých sil, si to těžko dovede představit. Není to tak důležité, ale Ota ztratil během cesty 10 kg.

Velmi zajímavá byla také diskuze s obecenstvem na konci prezentace. Mě nejvíc zaujala Otova zdánlivě nepodstatná poznámka, že všechny tyto zločiny se děly několik dnů před koncem války. V době, kdy už bylo vše rozhodnuto a nešlo změnit. V době, kdy každý musel přemýšlet, jak bude žít po válce a jak se jeho svědomí vyrovná s tím, co páchal během ní. Napadlo mě, jakým vymýváním mozku museli dozorci projít, když dokázali zabíjet ženy i v této době a za podmínek, kdy už nešlo vyplnění rozkazů kontrolovat. Manipulace je nebezpečná v každé době a neměli bychom jí nikdy podléhat.

Z těchto ucelených informací a shromážděných dokumentů bylo zřejmé obrovské množství práce, které Ota věnoval tomuto tématu, a které nakonec zhmotnil ve svých medailích. V tom všem je něco, co bychom nazvali nadhodnotou, kterou chce Ota předat veřejnosti spolu s medailemi. Možná je to smyslem jeho práce, jeho posláním, jeho raison d’etre – témata, která nesmí být zapomenuta, nám přiblížit v celé jejich komplexnosti, a souvislostech s přesahem do současnosti a budoucnosti. A to vše předat s unikátními medailemi, které přetrvají věky, všem generacím, které se s nimi setkají.

  3 Responses to “TODESMARCH – prezentace projektu Otakara Duška”

  1. Jo, má smysl si jakýmkoliv způsobem tyto věci pořád připomínat.

    Doporučuji k přečtení: RAVENSBRÜCK – ŽIVOT A SMRT V HITLEROVĚ KONCENTRAČNÍM TÁBOŘE PRO ŽENY
    Tady je to i s recenzí.
    http://www.historieblog.cz/2017/12/kniha-ravensbruck-zivot-a-smrt-v-hitlerove-koncentracnim-tabore-pro-zeny/

    600 stran fascinujícího čtení.
    Fascinujícího v tom smyslu,že tam jsou naprosto detailně popsaná nejen zvěrstva,která se v Ravensbrucku děla,ale taky postoje jednotlivých vězňů a popis jejich vzdoru,odvahy a nezlomnosti.
    Člověku z toho mrazí,co všechno se dá vydržet,ale zároveň musí obdivovat sílu těch ženských,které nerezignovaly a udržely si svoje lidství a hrdost i v tom pekle.

    Několikrát je tam zmíněna i Milena Jesenská.
    Po celý svůj hodně zajímavá a kontroverzní osobnost,její výstřední,rozmařilý a někdy „nemorální“(uvozovky dávám,protože ji nesoudím)život před válkou by spíš napovídal tomu,že bude mezi prvními,kteří se z té brutality zhroutí,nebo se jí nějak podvolí.
    Přitom je tam popis mnoha situací,kdy se zachovala až neuvěřitelně statečně a dokázala nejen reálně pomoci jiným,ale být pro ně i citovou oporou,na kterou přeživší vězeňkyně nikdy nezapomněly.
    U ní je navíc zajímavá a obdivuhodná jedna věc,že byla vlastně osamocená „sólistka“.
    V podstatě všechny ty ženy,které si zachovaly nějakou důstojnost a dokázaly se tomu nacistickému systému postavit k tomu potřebovaly nějakou ideologii a družbu s jinými ženami,které ji přijaly také.
    Nejsilnější tam byly komunistky.
    Jenže Milena jejich radikální fanatismus nesdílela a oni ji za trest vyloučily z kolektivu a v podstatě se stala i obětí jejich šikany,takže bojovala nejen s vnější brutalitou táborového života,ale i tou vnitřní od svých spoluvězeňkyň.
    Přesto dokázala až do svého smutného konce být silná a ještě pomáhat druhým.
    A podobných příkladů je tam nespočet.

    Takže každá akce,která to utrpení a odvahu nějak připomíná má smysl.

  2. Saule, díky za tip, určitě bude inspirací pro ty z nás, co dlouhé zimní večery věnují knize. Já mám teď rozečtenou knihu
    Nedbálek František: Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země, zima a jaro 1945.
    Jestli se mohu k tvému tipu připojit, kdysi jsem se zájmem přečetla ze stejného nebo podobného ranku
    Kam až mě nohy donesou / Josef Martin Bauer
    Nabarvené ptáče / Jerzy Kosinski
    Treblinka, slovo jak z dětské říkanky / Richard Glazar

    O Mileně Jesenské jsem už tolik slyšela, ale ještě nikdy jsem se nedostala k tomu, abych si o ní něco obsáhlého přečetla. Čtu stále méně a méně…

 Leave a Reply

(required)

(required)

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>