Kvě 072016
 

Hranice na Moravě bez foťáku

 

Rozhodla jsem se a vyrazila s miláčkem do Hranic na Moravě. On bude 2 dny létat na kluzáku na letišti v Drahotuších a já mezitím poznávat město, které neznám.

Mám za sebou první den a musím říci, že se mi zde líbí a klidně bych se do Hranic přestěhovala. Stejně jsem ale byla nadšena z Moravské Třebové.. Tak nevím co to znamená. Ale tuším. Poslední dobou mě to ve Skutči netěší a nejraději bych zvedla kotvy.

V Hranicích jsem se brzy ráno ubytovala na vojenské ubytovně – milé retro s dobrodružstvím společných záchodů a sprch pro obé pohlaví (sprchy bez zástěny 🙂 a pak odešla na průzkum města. Nevím nic, jen že je zde židovský hřbitov a mám podle mapy nastudovanou cestu do Íčka. Tam začnu.

Stalo se. Už jsem tam a zjišťuji, že vzdálenosti mezi body mého zájmu budou docela malé. Nechci spěchat a všechno projít za jeden den. Však tu budu letos ještě mnohokrát. Změna bydliště, i když dočasná, je pro mne živou vodou.

Půjčuji si klíče od žiďáku (mám na to cca 1,5 hodiny) a lehce ho v labyrintu města nacházím. Chvíli mi trvá než se mi podaří otevřít bránu, ale grif objevuji docela brzo, zamykám za sebou, a rázem se ocitám v prosluněné oáze klidu. Staré kameny, vysoká tráva, stromy až do nebe obrostlé břečťanem, jarní kytky, krotcí ptáci (také lesklí a kropenatí špačci) a já… !

Nespěchám, a jdu stélu od stély. Záhy však mám pocit, že zde není něco v pořádku.  Náhrobky jsou velmi poškozené a většina nečitelných. Emblémy skoro žádné, nápisy židovské i německé, datace židovská i křesťanská, na většině náhrobků objevuji písmena: zde leží. Ze symbolů objevuji pouze jedny žehnající ruce, takzvané kohenské (kdo je tam pochován, náležel ke kněžskému kmenu Kohenů), dvoje konvice patřící Levitům – řečeno stručně: přisluhovali v chrámu Kohenům, jedna královská koruna, jeden lev, několik židovských hvězd. Ale nedělám si právo na úplnost.. ano ještě jsem objevila pár rostlinných motivů, ale podle mého soudu plní funkci dekorační. Asi nejfotogeničtější je skupina 5 vyšších barokních stél – 2 z nich jsou „popsány“ z obou stran. Na jedné z nich je velmi zajímavý emblém ruky prodloužené šipkou, ukazující na židovský text. 8x pod sebou ruka se šipkou. Zajímavostí je pak zvláštní  neobvykle velký masivní náhrobek s židovskou hvězdou, ale zase něco chybí pro identifikaci, dále dva nové hroby z doby po šoa (genocida židů za 2. sv. války) a neobvyklé seskupení podstavců připomínající kyklopské schodiště blízko u vchodu. Skvěle se na nich sedí, rozjímá a hledí do amfiteátru hřbitova. Za dnešního slunečného dne. Abych nezapomněla… nejen vidím, ale i slyším… na obloze sleduji dva starty a odpojení kluzáků.

Vracím klíče a dostávám několik tipů na hranické památky.  Jedním z překvapení pro mne byl i renesanční zámek s arkádami a skleněným zastřešením nádvoří (v jeho centru týjo! socha Olbrama ZOUBKA – ten je také rozesetý kde se dá) , sídlí zde městský úřad i Íčko ! Nebyla jsem na takovou alternativu přepravena. Zcela nové řešení, ale proč ne!

Zakupuji narychlo v nedalekém pekařství 4 koláče a šneky za cenu dvou, vařím si kafe z automatu na zámeckém nádvoří a jdu si sednout do revitalizované zámecké zahrady pod svahem. Je tu velmi příjemně, ale zase – není to typická zámecká zahrada. Spíše čistý prosluněný prostor se spoustou laviček a posezení k relaxaci zábavě dětí. Nechybí dokonale čistá a toaleta zdarma. Velmi neobvyklé. Vždycky něco chybí. Zde ne. krásná

Po svačince a malém lenošení jsem se rozhodla projít volně část značené městské stezky Za krásami Městské památkové zóny Hranice. Začala jsem v bývalé židovské uličce a synagoze. Je odsvěcená, zvenku impozantní v maursko-byzantském slohu, posazena stejně jako zámek na svahu nad řekou Veličkou. Barevně prostá, interiér jen základní a konají se zde výstavy. Dnes Miroslava Štolfy, malíře z Brna. Měla jsem ale přijít o štych dříve a měla bych s ním fotku :). Maliř s přítelem navštívil výstavu a zrovna odcházel, když jsem přicházela. Že je to on mi prozradila kustodka.

Výstava nevelká, pár velkoformátových obrazů, ale pro tento prostor jako dělaná. Abstraktní, ale  někdy i konkrétní, obrazy živých barev, mající něco společného s kubismem, ale zdá se, že malíř našel léty svoje vlastní vyjádření aniž by se snažil něčemu do puntíku podobat. Nejvíce mne okouzlily dva obrazy z jeho ateliéru – okno a malířský stojan s drapérií, a také třeba Maják a „sopka“.

Na jakékoli výstavě se nenechám zaskočit a vše si důkladně prohlédnu.  Okouknu instalaci a dumám proč to visí zde a hledám souvislosti. Také se snažím uhodnout název obrazu a porovnávám je mezi sebou. Tedy, okukuju je ze všech stran. Tentokrát jsem byla dvakrát hodně blízko, ale jinak byly názvy spíš obecné…

Sešla jsem po schodech pod synagogu a hodnou chvíli jsem pozorovala na lávce u potoka neuvěřitelná hejna slunících se  ryb. Malých, menších, nejmenších i větších… Moc tomu nerozumím, voda se mi nezdála moc čistá, ale koštovala bych to na střevle a plotice. No, ale třeba to je jinak..

A zase nahoru po schodech a šup na Masarykovo náměstí (to je snad také všude). Obešla jsem si ho, prohlédla krásné staré domy, zazděná podloubí, kamenné portály, nefunkční moderní vodní dílo, zvenčí kostel Stětí sv. Jana Křtitele a 3 sochy a za máměstím jsem po Pivovarských schodech rozvážně sešla k potoku Ludina a následně ulicí Komenského, kde jsem u domu s nádhernými renesančními renesančními sgrafity jejichž autorem je malíř a alchymista Jan Červenka (+1587), na malé křižovatce se sochou panny Marie zabočila do ulice hřbitovní.

A ta socha mne, stejně jako i kdysi každý pohřební průvod, doprovázela až k městskému hřbitovu. Hřbitovy mám ráda, a tak jsem si ho neprohlédla celý, abych se i příště měla na co těšit. Jen jsem ho obešla a hódně dlouho jsem na jeho vrcholku (jde do kopce) pozorovala starty a veletoče kluzáků ve stoupavýchz proudech. Jednu dobu pluly dokonce 3 kluzáky v jednom místě!!! Jako velcí bílí majestátní dravci. Krása!

Hřbitov vždy potěší a něco  zajímavého vám nabídne. Jen mne trápí rušení starých hrobů. Já vím…  nejsou zaplaceny a nikdo se o ně nestará, ale!!! Je šílená ta další zpotvořenina, která vznikne revitalizací ušlechtilého starého díla. Specialitou tohoto hřbitova jsou právě takové hroby, mnohé navíc i dokonale kýčovitě vyzdobené tisíci zářivými umělými květy, milióny vyhaslých lateren a podivných sošek a dalších paskvilů. Ano, hádáte dobře. Jde o hroby cikánské. U hřbitovní zdi leží ze starých dob vesměs vážení občané města a pohled na toto bizarní  sousedství ve mně vyvolává trpké pousmání. Ale život je takovej, že si souseda nevybereš.

Ze hřbitova zpět na náměstí, se zastávkou v arboretu lesnické školy. Opět jsem byla sama, v celém arboretu jen já, jen já, jen já. A stromy a šišky a včely a ptáci. To všechno tu bylo.

A za náměstím v cukrárně zmrzlinový pohár a džus s vodou. A pak už bylo na čase se vrátit domů. V ubytovně jsem dostala sprďunk, že vynáším klíče ven a heslo na internet. Prý to funguje jen dole v hale a klubovně. Ale já s tím problém ve čtvrtém patře vážně neměla.

Teď je pár minut po desáté, jsme umytí, navečeření a jdeme spát.

Podávám tuto zprávu a dobrou noc… co bude zítra, kdopak ví… Každopádně fotky dokreslující dnešní den budou někdy příště. Zapomněla jsem si doma foťák, miláček káblík a papuče. Takže vede 2 ku jedné.

  2 Responses to “Opět sama v cizím městě”

  1. 2:1 🙂
    Se mi líbí, jak vyhlížíš kluzáky.

  2. Ještě včerejšek bez fotek 🙂 a kluzáky nelítaly. Paradoxně moc foukalo..

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Web vyrobili ve Webklient.cz