Led 312022
 

jó.. když se skepse přetaví v nadšení – je to zázrak!

Než jsem se rozkoukala a dostala se k výřadu fotek z toho víkendu s holkama v ubytovně nádražních čet, srazila mě na kolena sobotní přehlídka kvalitního umění na ČT art. Ani jsem s ničím nepočítala, protože jsem byla velice ospalá a chystala jsem se do postele, těšila jsem se jak se zachumlám do peřiny a konečně se do syta vyspím, ale ještě než jsem na tom začala pracovat, pustila jsem si jen tak zkusmo telku že se podívám co je nového v kultuře. Bylo pozdě, prošvihla jsem to, protože právě začínal medailónek Spirituál kvintetu. Pěkně od začátku, od černobílých záznamů 4 retrochlapů v sakách zpívajících nadšeně s kytarou takovým trochu afektovaným ale jásavým hlasem hrdinské písně utlačovaných národů nebo co. Já z toho byla hotová, jak to bylo jiné a krásné. Takové opravdové. Hned v druhé černobílé písničce kde skupina seděla kdesi v letní zahrádce kavárny jsem ho spatřila. Ještě jsem nevěděla jméno, ale jeho mužný zjev a charisma ve mně zanechaly nesmazatelný dojem. Nadchla jsem se okamžitě. Ten zpěvák a hudebník se jmenoval Jan Thorovský. Zůstala jsem jak solnej sloup a dvě hodiny sledovala ten vzpomínkový pořad z roku raz dva – teda z roku 1990! Bylo to úchvatné a já zpívala a vzpomínala na starý zlatý časy, kdy jsem jezdila na vandry s kytarou a pěla. S Houlou, Tapinou, Rikim, Buldokem a já už ani nevím jak se všichni jmenovali. Ale vzpomněla bych si. Chtěla jsem sem vysadit pár fotek z té doby, ale musím je najít. Nevzpomínám si, kde je ta krabice se starými fotkami, ale je jich hafo. Fotili jsme fest. A vyvolávali černobílý fotky.

No, … medailonek mne chytil za srdce. Záběry starých a novějších hitů SK se střídaly se vzpomínkovým vyprávěním muzikantů a zpěváků z roku 1990 a já marně neustále v těch nových a novějších záběrech hledala toho autentického Jana Thorovského ze starého ČB záznamu. Už to nebyl on, to něco mužného a opravdového se rozpustilo. Zmizelo to. Škoda. Teď si uvědomuji paralelu s nedělním westernem Poslední západ slunce, kde Kirk Douglas hledal po letech dívku ve žlutých šatech… nenašli jsme ani jeden z nás.

Zdržela jsem se a mezitím naskočil na ARTU film JUBILEE. A bylo to ještě silnější než to před tím. To před byl jen slabej čajíček, jak se záhy ukázalo. Už jsem měla nějaký retro v krvi, a tak jsem se jen trochu přeladila. Ale nenapadlo mě po celou dobu, že je to ještě starší než předchozí Spirituál. Vlastně jsem na to ani neměla čas myslet, protože něco tak drsnýho, divokýho, neomalenýho a tvrdě otevřenýho jsem hodně dlouho neviděla. Příběh kdy královna Alžběta I. nahlíží do daleké budoucnosti a její Londýn je plný bizarních figur, umělců, pouličních gangů, jedinců a párů s otevřenou sexuální orientací, kteří se sdružují aby dali vzniknout neskutečnému kaleidoskopu na sebe navazujících filmových sekvencí z nejrůznějších prapodivných prostředí. Hlavní slovo hraje hudba a všichni jsou autentičtí a něčím divní, ale skoro každej z nich je hledačem svýho štěstí. Kromě těch prapodivných figur zde významné místo zaujímá i megabohatý hudební producenthttps://www.youtube.com/watch?v=7F4hjO9P2zE, který mi kdovíproč silně připomínal Leška Wronku. A písně jako z Eurovize!!! Ale to jen letmo, Wronka na toho filmovýho nemá koule :)… Bylo mi z těch hrůz špatně a ten pocit se ještě znásobil když do filmu vstoupili dva naprosto nevyzpytatelní a nevázaní policisté, kterým nebylo záhodno věřit. Však taky špatně skončili. Jeden byl vykastrován a druhý dostal pecku zápalnou lahví, zrovna když byl zjihlý po milování s Muňkou.

Jo, to byl bizár, měla jsem po filmu v hlavě naprosto vymeteno, bolela mě jak špalek a a teprve po té jízdě jsem se podívala na ČSFD.cz o co se jedná. Jak jsem mohla zapomenout na punk! Vůbec mi to nedošlo. Měla jsem zato, že film ukazuje vizi našeho dalšího směřování. Naprostá anarchie bez zákonů a občanské ochrany. Život bez ceny a základních etických základů. Parodie na lidskost. Ten retro styl se mi zdál tak dokonalý. A ten film byl z roku 1977, autor Derek Jarman. To jsem nechápala. Při vší té hrůzné vizi byl ten film dokonalý. Natočen bez kompromisů a hluchých míst. Ale už bych do toho podruhý nešla, musím se od té divočiny odpoutat ve svých nedělních westernech, kde nechybí zidealizovaná romantika, krásná příroda a zašlá sláva opravdových mužů, za které mluvily nekompromisně jejich činy. Naposledy…. již zmíněný nahoře.., Muž bez hvězdy, Plíživý měsíc, Stopaři, Pověste je vysoko, Tenkrát na Západě, Velká země a Shenandoah – 28. 11. 2021… a o drážce a kapli snad zítra…

 Posted by at 21.02

  2 Responses to “Nová kaple, stará drážka”

  1. Starýma fotkama z vandrů se určitě pochlub.
    To máš štěstí, že ti něco zbylo.
    Mně z těch dob už jen děravá celta wehrmachtu ve sklepě.

    A už se nám začíná jařit!!!
    Úplně to cítím ve vzduchu.

  2. Jéje… to bylo včera krásně… prožila jsem to sluneční odpoledne v Moravské Třebové. Dlouho jsem tam nebyla, tak jsem obešla stará známá místa. Fotky pohledám, jsem na ně sama zvědavá, je jich spolu s jinými někde plná krabice, dřív plnej šuplík, ale ten už šel do háje… dnes už tak hezky není, ale stejně si beru na smutku sportovní a hned “po” vyrazím za město na “krátkou” než spadne tma. Včera jsme jeli od Svitav k Poličce a kochali se nebem.. tak jen ať se jaří :)!!!!!

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Tvorba webových stránek: Webklient