Lis 122017
 
KH. a MC. v Třebechovicích, 1964

Vernisáž výstavy v Horácké galerii Nové Město na Moravě

Kdyžuž takuž. Linorytový plakát je nejvíc!

5. října 2017 jsme zavítali do Nového Města na Moravě, do Horácké galerie. Počasí ne zrovna slunečné, ale dnes nám to bylo fuk.  Těšili jsme se, po dlouhém letním kulturním půstu, na vernisáž výstavy grafika linorytce Michala Cihláře a jeho strýce Karla Hladíka, sochaře.

KH. a MC. v Třebechovicích, 1964

Strýc Karel je již 50 let na onom světě, malý Michal povyrostl a je mu v současné době o dva roky více než bylo Karlovi když skonal. – A „dnes“ poprvé s ním jeho synovec Michal vystavuje společně. Je rád, že svému strýci může alespoň částečně vrátit to, co od něj a také od jeho ženy, tety Věry, dostal do vínku;   tj. vnímat podporu a absolutní víru nejbližší osoby ve svou uměleckou velikost a být součástí tvořivé atmosféry v domě.

Přestože strýc Karel zemřel když bylo Michalovi Cihláři 6,5 roku, reflexe zůstaly. A na jednu větu si moc dobře i po mnoha letech, teď už velký Michal, vzpomíná… zněla: Když kreslíš, nesnaž se o dokonalost. Pochopení došla ovšem až mnohem později.

Věra, Karlova manželka a do posledního svého dechu strážkyně jeho odkazu, již také několik let po smrti, by měla z této dvojité výstavy zcela jistě velkou radost.  Nejméně takovou jakou měla z malého Míši, když před jejíma očima rostl v poctivého, pracovitého a odvážného umělce. Podporovala jeho posedlost, kterou, jak sám uvádí – nemohl v této míře po strýci biologicky zdědit; jen okoukat a pocítit.

Vernisáž jsme si moc užili. Ještě než začla oficiální část, měli jsme dost času k alespoň částečné prohlídce velké místnosti, kde byly všechny exponáty umístěny. Pestrou kolekci Cihlářových linorytů s tématem zátiší  a jednoho podivného objektu s pytlíky od mléka spolu s Hladíkovými plastikami a reliéfy doplňovaly soubory věcí, které byly k vidění na linorytových zátiších. Tedy předlohy. Ovšem mám dojem, že pan Cihlář tvoří podle fotografií naranžovaných předmětů. Není sporu o tom, že je umělec pracovitý a šikovný, a tak si časem práci s rydlem zautomatizoval a vytvořil svůj typický styl… pracuje rychle, čistě a precisně, jen místo štětce používá rydlo. A jak to říci… z jeho linorytů vyzařuje nesnesitelná lehkost tvorby. Žádné mučení se, aby to bylo dost umělecké, ale práce doslova jak na kostele. Jak na kostele za starých časů stavebních hutí. A sama dělná tvorba je prorostlá inspirací, tím jemným fluidem, které je zde součástí každého díla zcela samozřejmě. Michal Cihlář stírá hranici mezi krásným uměním a zakázkou. Všechno je to jedno řemeslo.

Jak Michal Cihlář přiznal, nejraději se pracovně v současné době věnuje bizarním artefaktům „posbíraných“ v evropských sexshopech, ale nechyběly zde i osobní věci ze strýcovy pozůstalosti, někdy i banální kapesník či nůžky… a také soubor rozmanitých ikonických předmětů z doby socialismu, které všichni známe..  Ale přijímá i zakázky, které, jsou-li dlouhodobějšího charakteru, přerůstají ve fenomén (viz práce pro ZOO Praha 1997 – 2006 nebo dvouletá každotýdenní ilustrátorská glosa pro ORIENTACI, sobotní přílohu Lidovek).

Super bylo, že kromě oficialit se ujal role průvodce výstavou sám autor. Jeho úvod a komentovaná prohlídka byla skvělá. Oceňuji to i po čase. Zatímco jsem zapomněla co povídal ředitel galerie a jeho podřízená (svrběla mě ruka a užuž jsem chtěla napsat kurátorka), Cihlářovo vyprávění se mi vybavuje lehce. Ano, přijít dřív, okouknout exponáty a udělat si vlastní obraz i když třeba nejasný, a poté si poslechnout vyprávění autora. Oceňuji jeho civilnost a samozřejmost.

Jdeme na fotky.

_DSC3255

Tak to začalo…

_DSC3235

Kurátorem a vlastně i iniciátorem výstavy je Michal Cihlář. Galerie původně nabízela výstavu jemu a jeho ženě Veronice Richterové, tvořící PET-ART (umělecká recyklace petlahví). MC. navrhl změnu, přivezl exponáty a smělý projekt uskutečnil. Smělý, sevřený a intimní. Vše v jedné seknici, umění se prolíná se vzpomínkovými předměty, fotografiemi a originály předmětů ztvárněných na Cihlářovách linorytech.

_DSC3236

KH. Portrét jeho ženy Věry z roku 1958 (bysta) a  na stěně  MC. – V.H. (Portrét Věry Hladíkové) – tříbarevný linoryt 1982  (linoryty na fotce ne úplně zobrazené najdete dole v textu: jejich názvy jsou Věci po Karlovi; Zahrada)

Vizi výstavy nahrával i fakt, že galerie v Novém Městě vlastní významnou kolekci Hladíkových soch. Michal Cihlář si ale přivezl exponáty vlastní, je strýcovým dědicem. Přesněji dědicem pozůstalosti tety Věry. Sochy a reliéfy tedy putovaly z Třebechovic pod Orebem, kde v domě se zahradou Hladíkovi bydleli, přes Buštěhrad (bydliště Cihlářových) do Nového Města na Moravě.

_DSC3252

KH. Sedící, sádra, 1960

Karel Hladík, rodák z Královy Lhoty u Josefova (* 1912), pracoval po škole v lomu ve Stanovicích u Kuksu jako kameník, vstoupil do učení k sochaři Škodovi v Hradci Králové a cesta k sochařství se pak Karlu Hladíkovi definitivně otevřela vstupem do Uměleckoprůmyslové školy v Praze, kde byl jeho učitelem Jan Lauda. Pokračoval na Akademii výtvarných umění, kam byl přijal v roce 1945 do školy Karla Pokorného. Ten se stal jeho nejvlastnějším učitelem. Na oplátku pak byl Hladík na škole jeho asistentem a později i jeho nástupcem. (čerpám z webu obce Králova Lhota, autorem textu je výtvarný teoretik Jiří Mašín).

_DSC3253

KH. Stojící, patinovaná sádra, 1960

_DSC3256

KH. Sen, bronz, d. 60 cm, 1960

Nevím z jaké rodiny Karel Hladík pocházel, ale předpokládám, že dělnicko-zemědělské, jak bylo v roce 1912, kdy se narodil, obvyklé.  Hned po škole šel kameničit do stanovických lomů.  Kulturní krajina jeho dětství a mládí je prostoupena barokní plastikou a vliv barokního tvarosloví je v jeho realistickém díle dobře patrný. Alespoň na těchto plastikách. Ač realistické, působí uvolněně, ležérně, smyslně, nejsou statické. Tomu se říká expresivní realismus.

Karel Hladík jako realista a portrétista začínal – tedy jako socialistický realista. Časem do sebe vstřebával i moderní směry, se kterými se setkal zblízka v cizině a byl jimi zřejmě překvapen a okouzlen. Nejprve rozvlnil své figury a ještě později objevil kouzlo odlitků rozříznuté želatinové formy. Bohužel už mu nezbývalo mnoho času… zemřel 27. dubna 1967, 5 měsíců po jeho tragickém úrazu na AVU, v 55 letech.

Z  vystavených plastik a vůbec všech jeho exponátů cítím onu posedlost – jak nazývá tvůrčí nadšení nebo snad vášeň? Michal Cihlář. A také zaujatost a pracovitost. V tom směru jsou si oba hoši velmi podobní. Oddaní své práci, v které nalezli seberealizaci. A byli a jsou v ní úspěšní. To se málokomu podaří, musí to být součástí jejich talentu. A tak by to mělo být. Práce má bavit, permanentně vzrušovat a křivka osobního růstu by měla neustále přiměřeně stoupat.

U Karla Hladíka by to asi bez té posedlosti nešlo… vždyť kolik asi musel zpočátku vyvinout úsilí, aby se vypracoval z kameníka na sochaře a nakonec se stal i profesorem! Ale ani v této akademické pozici neustrnul a stále se jeho styl vyvíjel. A díky svému vnitřnímu ohni a oddanosti umění se dokázal úspěšně popasovat ve svém poctivém stylu i s nějakou tou spatřenou novou modelací. A že to nebylo nic epigonského ani popisného je myslím vidět…

_DSC3210

Vernisáž začíná. Je tu veselo.

_DSC3211

Michal Cihlář a Veronika Richterová (skrývají vpravo Zátiší s reprodukcí a novinovou fotografií 1991, ta reprodukce je Švabinského Splynutí duší 1897). Zajímavý byl i linoryt Zátiší s grafikou a kedlubnou 1992 s Rónovou grafikou – je šedožlutá s dortíky… najdete ji? Možná bude tady https://www.zonerama.com/521125003/Album/3833425

_DSC3218

Michal Cihlář má slovo. V typickém rybářském gestu nám ukazuje jak velkou rybu chytil. Nebo je to jinak? Už si fakt nevzpomínám :) ))

Několik detailů… plastika Karla Hladíka, Andulky  (MC. Záší s andulkama, devítibarevný linoryt, 57,5 x 45 cm, 1989), dále zakázka – dekor z cigaretové krabičky (Zátiší s popelníkem 1992) a pytlíky od mléka… na to jsme koukali s úžasem už při našem úvodním průzkumu… ano, je to tak:. umělec toluenem smyl z pytlíků původní dekor a nahradil totožným = uměleckým… naplněno sádrou. Iluze dokonalá, věřte mi.. to je kousek pro opravdové fajnšmekry!!  A pak ještě ručně šité boty. Ty si ale MC. nevyrobil sám, to by byl opravdu renesančním člověkem… boty jsou z dílny fotografa Zatorského. S podobnými botami jsme se letos setkali už potřetí… inu, je to něco pro radost! Chápu.

Následuje sekce beze slov: linoryty a jejich předlohy… věci po Karlovi, všednosti a podivnosti, umělé šulíny a obojky atd…

_DSC3278

_DSC3277

MC. Věci po Karlovi, kolorovaný linoryt, 26,5 x 37 cm, 2017

_DSC3268

_DSC3266

Tyto obojky nejsou pro psy.

Je dobře vidět značení grafiky: v kroužku se uvádí, že jde o 3. grafický list z celkového počtu sedmi výtisků, dále je název, pak datace (délka procesu tvorby, okoukané od Picassa, uvádí Cihlář) a dole signatura umělce, pěkně symetricky roztažená.

_DSC3265

_DSC3260

_DSC3259

_DSC3261

_DSC3262

Další zátiší – linorytová i skutečná

_DSC3263

_DSC3271

_DSC3250

_DSC3249

MC. Záší s králíčkem, kolorovaný linoryt, 60 x 89,3 cm, 2015

Následuje prchavá krása obchůdků s domácími sexuálními potřebami… podle MC. je nejvyšší čas tu pomíjející krásu zaznamenat

_DSC3248

MC. Záší s houpačkou, kolorovaný linoryt, 65,6 x 87,5 cm, 2010

_DSC3247

_DSC3238

MC. Zátiší s pejskem

_DSC3242

MC. Zátiší s masem

Lidé na vernisáži tvoří hloučky, nejraději s umělcem

_DSC3207

_DSC3246

_DSC3245

_DSC3237

Expresivní realismus Karla Hladíka a dole plastiky z jeho posledního období – období želatinových forem (ne tak doslova)

_DSC3273

_DSC3267

_DSC3257

_DSC3240

KH. Tanec, žlutá pryskyřice, v. 65 cm, 1964-1966

_DSC3239

Drama, pryskyřice, v. 145 cm, 1965

_DSC3220

KH. Hlavice III., bronz, v. 58 cm, 1966 / Tato socha je nedokončená, nám sdělil MC. Já bych to nepoznala.

Níže část linorytů z dvouleté každotýdenní série – Lidovky ORIENTACE 2007-2009, kolorované ilustrace. Právě v této souvislosti (formát obrázků) jsem si vzpomněla dodatečně na jednu věc..  Dověděli jsme se, že linoryty MC. jdou bez problémů zvětšit na velkoformátové plochy, jeho technika linorytu to umožňuje. Pamatujeme se všichni na jeho billboardy pro pražskou ZOO.

_DSC3219

MC. a jeho nové boty, z kterých má radost. Hned si je vyryl spolu s houbami, které byly asi momentálně  při ruce.

_DSC3224

_DSC3244

Flexiblový střih – spodek obuvi je přímo přišíván ke svršku obuvi jehož okraj je vyhnutý směrem ven - většinou charakterizuje ručně šitou obuv.

_DSC3232

Asi nejznámější dílo Karla Hladíka, kolem kterého prochází každý den davy Pražanů i turistů – pamětní deska Franze Kafky (průčelí rodného domu na nároží ulic Maislovy a U radnice): samotný portrét F. K. je zakomponován do reliéfu obloukovitého tvaru (představuje knihovnu). Desku odhaloval v roce 1966 Eduard Goldstücker a o Karlu Hladíkovi řekl:

„Jeho uměleckou poctivost jsem ctil dávno a měl jsem pohříchu jen málo příležitostí osobně se s ním stýkat. I za tu krátkou dobu jsem však v něm poznal krásného, veskrze lidského člověka.“ (z knihy Věry Hladíkové Můj manžel sochař Karel Hladík).

A to by mohl být konec vyprávění o vernisáži, ale neodolám a připojím ještě 3 obrázky

zahrada-1986Linoryt MC. Zahrada / 1986 50 x 70 cm – vidíme zahradu manželů Hladíkových u domu v Třebechovicích. Kamennou sochu zde ztvárněnou ve skutečnosti již někdo ukradl.

A jako bonus přikládám obrázky skládačky vytvořené panem Cihlářem k výstavě. Dovíte se tam ještě mnohem více než jsem zde uvedla…

A ještě jeden odkaz – rodná obec Králova Lhota vydala ke stému výročí narození Karla Hladíka bohatě ilustrovanou brožurku, můžete si ji prolistovat zde

Document-page-002 Document-page-001

texty o MC. na tomto blogu (výběr):

http://rozvedena.blokuje.cz/528846-michal-cihlar-tvorim-nonstop-php

http://rozvedena.blokuje.cz/924631-nove-logo-a-co-dal-php    (ztratily se tam bohužel fotky)

 Leave a Reply

(required)

(required)

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>