Svitavy Park Jana Palacha
Mám blogovou absenci, a čím je delší, tím je těžší spočinout a zablogovat. Tohle jaro je hodně divoké… neustálé zvraty čehokoli, práce jako na kostele, makám za dva; m. je po kovidu pořád nějakej nesvůj a bolest a otoky se stěhují … od čerta k ďáblu a stojí to za starou belu. Takže spíš posedává u PC. Ale alespoň už není tak spavej… Já se cítím docela dobře a čekám, že to bude, až se ten zatím neustálý chaos zklidní, ještě lepší. Dělám pro to co se dá. Chodím, cvičím, piju mízu, tedy ta už je dopita a nahradila jsem jí výluhem z kopřiv. A ze zbytku dělám špenát. Budu železná lady, abych to nepřehnala.. A nejvíc naděje vkládám do homeopatika, které mě už několikrát vytáhlo z bryndy aniž bych to očekávala. Vlastně jsem na to zapomněla a že je mi líp a jsem v pohodě jsem neřešila, brala jsem to vždy jako samozřejmost, že si tělo pomohlo samo, tak nějak. Ale! Může za to zlatej Pepa, co objevil jaký životabudič na mě působí.
Začnu Svitavami a pak se doufám ještě vrátím do dubna a začátku května. A do slíbených Hranic.
Ve čtvrtek jsme jeli do Moravské Třebové a já se nechala vysadit ve Svitavách u Langerovy vily, kde je bývalá dvouhektarová zahrada proměněna na Park Jana Palacha. Byla jsem zde pouze jednou, ale jen procházela a neobdivovala, městem totiž moc nekorzuji, spíš k Rosničce (rybník u Svitav) a lesy někam dál.
Ale tentokrát jsem měla nějaké cukání projít si trochu město a začít tím parkem. A že to byla pastva pro oči to si pište, nic jiného jsem pak už nefotila, protože mi všechno ostatní přišlo takové nudné a šedivé. Ani zmrzku jsem si nedala, byla jsem jak omámená z těch barev, tak se mrkněte:
