Kokon Torre Agbar
Po návštěvě chrámu Sagrada Familia, kde jsme si pobyli několik hodin a nikdo nás neomezoval (možnost pohybu pouze v lodi, jedné z věží, muzeu v podzemí a částečně vně chrámu) nám zbylo dost času podívat se na moderní tvář města, která se oficiálně prezentuje mrakodrapem ve tvaru kokonu Torre Agbar a jeho okolím.
Torre Agbar je mrakodrap v Barceloně. Výstavba probíhala v letech 2001 – 2004 a stála 130 milionů eur. Byl slavnostně otevřen 16. září 2005[1]. Má 33 pater a výšku 144,5 metrů. Za designem budovy stojí architekt Jean Nouvel. Budovu proslavil především neobvyklý tvar, ale také její noční osvětlení.
Šli jsme pěšky podle citu, a také jsme k němu záhy dorazili. Přečetli jsme si, že má tvořit protiváhu chrámu SF a rozdělit tok turistů na dvě části, aby se všichni nehromadili na jednom místě v centru města. Ano, na chrám se stojí největší fronta ze všech front na Gaudího památky. Je to had zatáčející se kolem chrámu kolem dokola, ale čekání není vůbec dlouhé. Odsejpá to, však je také cílem vybrat co nejvíce peněz na další stavbu chrámu. Vstupné pro jednoho činí 18 Euro včetně vyvezení výtahem do jedné z věží. Fotografovat bez blesku je dovoleno a vstup není časově omezen. Tady se opravdu dveře netrhnou. A jak to vypadá u kokonu..?
Předpoklad se naplnit nepodařilo. Velkorysý členitý betonový prostor s vodním tokem v okolí mrakodrapu zel prázdnotou. Kromě nás se tu žádný turista nenacházel. A ani my jsme se tu dlouho nezdržovali. Ostatně chyběla tu turistická infrastruktura a v kokonu jsme nebyli vítanými hosty. Jen pár kroků v přízemí a dost. Že bychom byli vpuštěni do restaurace někde nahoře, o tom jsme si mohli nechat zdát. Vyfasovali jsme propagační složku ve tvaru kokonu a to bylo vše.
Doplněním tohoto dne byla ještě malá pátrací akce po podivné krabici nad střechou s židovskou hvězdou poblíž Torre Agbar. Mysleli jsme si, že se jedná o neobvyklý památník, neobvyklou instalaci. Ale o tom pod fotografiemi.
- Všední život v Barceloně

Torre Agbar (Torre věž, Ag je zkratka pro vodu a Bar je Barcelona). Agbar je nadnárodní vodárenská společnost a mrakodrap je její administrativní budovou. Kokon už na nás vykukuje za jinou stavbou, také velkoryse řečenou. Tvarem má připomínat gejzír vody tryskající ze země. Takže žádný kokon..

A na ní židovskou hvězdu. Jaký je smysl této instalace, klademe si otázku a odpověď zatím nenacházíme. Zkusíme objekt vyhledat a uvidíme. Násypka to není. Že by rozhledna??

Přízemí administrativní budovy. Barevné kubusy volně pohozené a turnikety. Tam nesmíme. A ani nikam jinam

Monumentální architektura. Odosobněná. Chybí jí Gaudího smysl pro detail. A umělečtí řemeslníci se zde také moc nevyřádili

Byla to fuška, ale nakonec jsme tu bednu objevili. Nikdo o ní nevěděl a objevili jsme ji až kdesi na dvoře
Torre Agbar je jednou z dominant Barcelony. Dívali jsme se na něj a fotili ho z různých míst (kuk sem). Přímo k němu jsme se dostali bezprostředně po prohlídce Sagrada Família. A uvědomili jsme si rozdíly u obou staveb. Torre Agbar je tvořen železobetonovou skořepinou, která jí umožńuje dosáhnout výšky až 142 metrů bez jakýchkoliv opěrných sloupů, které jsme viděli ve zhruba stejně vysoké Sagrada Família (150 m). To také umožňuje rychlou stavbu, která v případě Torre Agbar trvala jen 4 roky. Sagrada Família z kamene bude klasickými postupy dostavěna za 140 let.
Rychlost stavby se projevuje i v interiárech. Torre Agbar je z prefabrikovaných dílů a jedinou zdobnost tvoří různobarevně natřený vlnitý plech a 4500 svítivých diod, které jej osvětlují v noci. Pevnost samonosné skořepiny nemůže být příliš narušována okny, především v její dolní části, která nese celou hmotu stavby. V přízemí, kam jsme byli vpuštěni bylo umělé osvětlení, jen ojedinělými malými čtvercovými okny doplňované denním světlem.
Torre Agbar i okolní stavby jsou monumentální, ale také je vidět snaha architektů rozčlenit prostor na menší díly, zakomponováním např. vodních ploch. Přestože celek působí esteticky, necítili jsme se v těch masách betonu s přímými liniemi dobře. Chybělo tomu něco, co jsme viděli a cítili ve stavbách Antoni Gaudího – že se v nich počítá s člověkem; mají spoustu detailů lahodících oku tvarem i barvami. Stále je na co se dívat a objevovat smysl, účel věcí a poselství architekta. To vše vytváří něco, co bychom nazvali duší stavby. Jakési těžko definovatelné milo, které v nich člověka obklopuje. Těžko se to vysvětluje, ale většina lidí to vnímá. V Gaudího stavbách jsme potkávali plno stejně naladěných lidí. V okolí Torre Agbar jsme osamoceni procházeli mezi betonovými monumenty. Vzpomínáme si, že jediná živá bytost, kterou jsme zde potkali, byla snědá žena v šátku.
V souvislosti s Torre Agbar mě napadají mě slova, která jsem četl v jedné knize Miroslava Holuba – otevřený vesmír, nesmírné vanutí samoty.
Obě stavby slouží různým účelům a neměly by být porovnávány, tak jak to děláme my. Kdybychom si však měli vybrat, v které z nich žít nebo pracovat, byla by to lehká volba.
Nojo, je to prostě jen falus.
A navíc působí bezduše. Sterilní. Chladný.
Ještě mě hned napadá: slovo Agbar v arabštině myslím znamená “veliký.”
Alláh akbar = bůh je veliký.
Takže ještě než jsem se tu od tebe dočetla, co znamená název věžáku, myslela jsem, že to znamená: Velký věžák.
Tak velký, že chce být jako ta nejvyšší stavba města, která tradičně se vzpíná k bohu do nebes – tedy chrám.
Proto myslím, že není od věci, že ty dvě stavby porovnáváte.
Díky za postřehy, Liško, já jsem si říkala, že jsem to Akbar už někde slyšela… Ano, je to studené a všude samý beton. bez lidí. Však jedno mu nelze upřít. Velikost. Proti brněnskému je to frajer :).