Srp 022012
 

radikálně od Radka Burdy, fotoeditora LNJen to zde nadnesu a trochu obšírněji doplním později. Chystám se do Prahy na Hrad na výstavu fotografií Jan Reicha. Znám jeho fotky „mystických míst s atmosférou“ z Lidovek a o této výstavě jsem se dověděla od redaktora Peňáze, jenž nad touto výstavou slintal a pochvaloval si ji. Peňáz je takovej, že dost věcí vtipně nebo rádobyvtipně shazuje a nejsou mu svaté; má od toho svou rubriku Prach a broky. Ale z těhle fotek byl ten „starej cynik“ naměkko.

V Orientaci LN ze dne 28.7.2012 byla zveřejněna kritická esej o díle fotografa Jana Reicha Fotoaparát je okno do duše a já četla a četla a byla jsem z toho textu čím dál tím víc paf a nevěděla která bije a na konci jsem už nevěděla tak trochu čí vlastně  jsem – obrazně. Nejvíce ze všeho jsem ale měla pocit, že text napsal Rejžek alias „Proti všem“, a že je to nejvíc ze všeho provokace. Současně ale mám pocit, že Burda není zase tak docela mimo mísu. Ale neviděla jsem Reichlovy fotografie, abych se mohla něčeho chytit a soudit. Textu totiž chybí dostatečné důkazy ve formě více autorových fotografií; je to esej a ne odborný rozbor, i když i toho tématu se autor víceméně stále dotýká a své názory vysvětluje. Při čtení mne napadlo okamžitě, že v tom případě by mohl obdobně odsoudit i krásné fotografie Sudkovy.

O co jde??? Ve zkratce. Jaká je definice krásy fotografie a kde jsou její mantinely? Burda operuje s pojmem „dojímavá přepěknost“ a upozorňuje na Reichlovu estetizaci skutečnosti. Nic proti tomu, říká Burda, ale tudy cesta moderní fotografie nevede a Reichlovi vyčítá nepůvodnost a  nazývá ho tvůrcem pohlednicových záběrů. A výborným řemeslníkem (ostatně proč ne?). Též se s despektem dívá na různé symboly „heroického českého národa“, kterými se chlácholíme. A které autor převážně fotí.

Další fotografickou kategorií nebo sérií, kterou si bere do prádla, jsou Reichlovy tzv. „civilní záběry“ z Francie. V té souvislosti také jmenuje spisovatele Hrabala, bohatýra slov, Reichlova obdivovatele, který obdobně jako fotograf hledal „perličky na dně“. Burda se zamýšlí, zda i Hrabal (nazývá ho důvěrně Boganem) záměrně neestetizoval.

Neznám pana Burdu a podívala jsem se co ještě napsal a co nafotil. Jen velmi okrajově. Tento kritický text není náhodný, seznámila jsem se i s jiným obdobným, kde si bere na mušku Stana a Kratochvíla a jejich časopisecké „úlety“ zjednodušeně řečeno. Zajímavá je diskuze pod tímto textem, lze dohledat ve vyhledávači, na blogu autora. Byla jsem zvědavá hlavně však na jeho fotografie. Nelze tak docela suverénně kritizovat a sám být fotografická nula. Ostatně po přečtení textu o Reichlovi jsem fakt už netušila jak se má poznat dobrá fotografie od kýče, a že jsem si se svým léty tříbeným vkusem byla jistá, docela jistá. Z časových důvodů jsem však na ty jeho očekávané skvosty nedostala a nahlédla jsem jen na dvě. Nezklamaly, ale také nefascinovaly. Vtipný nápad, téma bizarnost člověka.

Burda uvádí též definici kýče filosofa a estetika Tomáše Kulky a porovnává s Reichlovými obrazy, které jsou prvoplánové. Nezintenzivňují senzibilitu konzumenta ani neposilují schopnost jemně rozlišovat.

Těžko mohu oponovat a říci svůj názor na Reichlovy fotografie, které mne okouzlil v LN,…  ale ještě jsem výstavu neviděla. Neočekávám však, že bych jimi byla zklamána. Téma je mi blízké, také obdivuji sakrální motivy v krajině a dojímají mne. Dověděla jsem se, že však falešně. I dojímat se může člověk zcela nepatřičně! A pozor na krásné věci – na skutečně krásné věci, které vás „chytnou“ na první pohled. Aby nebyly jen takovým pohlednicovým pozlátkem, viděno „Burdovým kukátkem“. Co naplat… Myslím, že je úplně v pořádku tyto zdánlivě okrajové  a svým způsobem „rejžkovské“ názory publikovat. Také proti všem. „Něco“ na nich totiž je a nelze je jednoznačně hodit do jednoho pytle a autora odsoudit jako zakomplexovaného fotografa (jak ho nazval kdosi v internetové diskuzi). Mne tato esej přiměla nejen k okamžitému mírnému zmatení, a následnému zamyšlení nad svými měřítky kýče a umění a pohledem selského rozumu. Dokonce jsem si ten kus novin schovala a několikrát přečetla a leží mi ty jeho názory zatraceně v hlavě. I když mám nyní úplně jiné starosti.

Jsem ráda, že LN tento text zveřejnily a nabídly tak intelektuálům a jejich nohsledům pseudointelektuálům – mezi které počítám i sebe – pár nezvyklých témat k zamyšlení nad kategoriemi krásy a kýče. A na tu výstavu se doufám včas dostanu. Prázdniny letí jako voda a kde nic tu nic, co nevidět tu budou zase vánoce… ach jo…

 

 

 Posted by at 20.28

  3 Responses to “Kýč ve fotografii aneb Burda kácí modly”

  1. Dneska mě šokovaly první rudé plody kustovnice cizí. Vždycky jsem to považoval za poselství podzimu. Nadešel čas přípravy na Vánoce. Stárneme. bz

  2. Tak vida… já to cejtím v kostech, že už toho dobrýho letos moc neužijeme, a ono je to skoro pravda, příroda přitakává. Ale asi v tom pesimizmu má nejvíc prsty to, že jsem tyhle prázdniny zůstala tak nějak na ocet a i když mi to moc na jednu stranu nevadí, chybí mi přesto nějaký větší vzruch a dobrodružství. To si musím přiznat.

  3. […] trocha “Reichlovské funerální romantiky“… […]

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Web vyrobili ve Webklient.cz