Dub 052020
 

2020 – březen – lovím v paměti…

  1. březen – nic jsem nenapsala
  2. březen – začíná sezóna březové mízy, kontrolní vrt teče
  3. březen – Navečer poprvé zakládáme 2 flašky s brky (plastovými)
  4. březen – Teče to! K polednímu jsem se šla podívat, jedna lahev plná, druhá do 1/3, večer jdeme s m. do lesa a instalujeme 7 lahví.

A to je za březen všechno… do konce měsíce jsme každý den (když to nešlo, tak jak to nejdřív šlo) chodili do lesa, přečerpávali mízu a starali se o to naše malé hospodářství. Celá akce zabrala každý den cca 2,5 hodiny – 2 cesty a samotná práce s břízou, tedy břízami. A netrvalo dlouho… a chodili jsme s rouškou. Začínalo to postupně. Tahle cesta vedoucí z města k lesu je hodně frekventovaná, a jdeš li „po práci“ obvykle se to protáhne, protože potkáš spoustu lidí, kteří si chtějí povídat. Je to zkrátka taková promenádní trasa, kde se spojuje zdravý pohyb na čerstvém vzduchu se společenskou funkcí. Na to já ale nejsem moc stavěná. Když mám úkol a cíl, tak není čas na plky. Když si ale nedáš pozor, a že se mi to občas stávalo, prokecáš hodinu o ničem a ještě z tebe spoluobčan vyzouzá informace, které jsi mu ani říci nechtěl… Ale zpět. Začalo to nenápadně. S narůstáním počtu nakažených virem zvaným Koronáč narůstaly obavy. Menšil se počet promenádníků a jestli nějací byli, chodili na procházku spíš „druhou stranou“, tj. březovou alejí k rybníku, loukou k lesu, a pak to stejnou cestou otočili. Důvod je známý – slunce vysušilo podmáčenou louku a zmizely kaluže na prašné cestě. A tak se stalo, že najednou patřila silnice k lesu jen nám a to mi v době, kdy se člověk spíš stahoval do sebe a kontakty nevyhledával, vyhovovalo.

A tak šly dny jeden za druhým…. přiznávám, že první dny, kdy nastoupil do funkce Roman Prymula, jsem málokdy vypínala čt4. Ten člověk mě fascinoval. Vyzařoval z něho klid a jistota, vzbuzoval důvěru. Žádné falešné naděje, úsměvy, emotivní gesta, jen věcnost a zaujetí tím jedním. Jsem tu abych pomohl. A vůbec, … bavilo mě celé to veřejné divadlo kolem dokola. Jak vystupoval Babiš ( je to pohrk, teď se stáhl do pozadí, ale jeho někdy nemotornou bezprostřednost oceňuji a hlavně, nebojí se; ani EU, toho šíleného molocha, nechce tu migranty – říkám otevřeně a se zkušeností, že stačí cigoši a je problémů ažaž… a mimochodem, jeho projev národu byl překvapivý, nečekaný), Hamáček i se svou novou mocí a svým imidž, dvě ministryně atd… a do toho opozice s negativním hodnocením všeho. A nenávistní komentátoři čt Moravec a Tvarůžková, to je síla. Jsem zvědavá, jak se tahle divadelní hra projeví na volebních preferencích. A říkám… Prymula by byl výborným premiérem.

Je duben a televizi už tak poctivě nesleduji, ale ty pionýrské začátky mě tehdy bavily víc než napínavá detektivka. A tak jsem až do dnešního dne nic do deníčku nezapsala. Měla jsem snahu začít po míze v dubnu, ale zvykla jsem si na deníček nemyslet, a tak zase nic. Mrzí mě to, protože jsem ztratila přehled a žiju jen tak… si říkám, bez každodenní povinnosti a bez zpětné sebekontroly. Bavilo mě to, ale stále u sebe pozoruji silnější uzavření do sebe, zúžení akčního radia až do té míry, že jsem přestala konverzovat tak i tak s několika kamarádkami, prostě mě to přestalo zajímat. Zklidnila jsem se a jsem nejvíc doma. Ale na funusy řečnit chodím. V březnu byly snad jen dva obřady, ale sinusoida už zase začíná stoupat. Prostě není mi nějak do řeči a do zpěvu a skoro nic se ve mně a v mém okolí neděje. Tedy asi a určitě děje, ale já jsem prostě momentálně mimo.

Musím ale přiznat, že včera jsem se dost rozrušila. Po pětihodinové procházce jsem na lesní cestě spatřila výjev, který mě straší v hlavě doteď. Za zatáčkou vidím chlapa, který se pohybuje jako pes nebo spíš… ano, jako pavouk! Teď mi to došlo – měl ruce i nohy ohnuté a stočené do strany a vypadalo to hrozivě. Docela svižně se po čtyřech sunul dopředu. Nevěděl o mě, ale když jsem ho za chvíli došla, něco zbystřil, otočil se, ještě v té pozici a pak toho nechal. Vztyčil se. Byl to tak bizarní výjev, že ho z hlavy jen tak nevyženu. Teď mě mrzí, že jsem s tím mladíkem nenavázala kontakt a nezeptala se ho. Možná to byl voják z mise nebo policajt a nějaký jejich speciální trénink…. předešla jsem ho a pak na silnici mne zase předběhl. Teď už ale běžel po dvou a zpět se vracel přes louku.

Pár fotek z předešlých dní:

„Středeční“ konference , v pozadí není člen ochranky, ale Vladimír Černý, předseda České společnosti anesteziologie resuscitace a intenzivní medicíny. Co mě ale zaujalo nejvíc je podivné logo ministerstva zdravotnictví… to si snad dělají srandu…
Těžko uvěřitelné logo ministerstva zdravotnictví; kdo se diví jako já, může si o jeho významu a tvůrcích přečíst zde

31. března jsem pekla makový koláč. Hledala jsem nový recept, pokud možno zajímavý a výživný. Našla jsem toto:

Konečně si přijdou na své milovníci máku! Historie receptu sahá do slavné vídeňské kavárny Sperl, založené koncem 19. století, v jejíž nabídce najdete vždy alespoň jeden zákusek oplývající makovou chutí. Makové řezy jsou velmi vydatné, chuťově zde vyniká nejen mák, ale i chuť pečeného másla. (Kluci v akci, Makové řezy).

Fotografii upečeného koláče nemám, protože jsme ho už snědli. Je velmi dobrý, ale strašně tučný. Obsahuje více jak 2 kostky másla.

Zítra zveřejním fotky ze sobotního sólovýletu k osamělému kostelu v zaniklé vsi Janovičky.

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Web vyrobili ve Webklient.cz