Čvn 302012
 

není jiné cesty, „soudruzi ve zbrani“. Tak nám začaly prázdniny. Jak to brát? Pro mne to znamená jistý přelom, ač už dávno nejsem dítě.. Venku v kýbli čekají na své zušlechtění květiny přinesené z práce,  jen včera jsem stihla částí jich potěšit  tatínka, pradědečka a prababičku na hřbitově, dvě bonboniéry jsem už načala a v hlavě mi ještě vibrují ozvěny z těch díků dětských i školně oficiálních a s úsměvem vzpomínám na přednesené oslavné básně a jednu píseň jejichž námětem byla má osoba v souvislosti s pracovním nasazením … byl to dobrý školní rok, řekla jsem si před chvílí. Mohla bych si přes prázdniny trochu odpočinout a věnovat se přemýšlení nad nějakými vylepšeními interiéru knihovny a třeba si i přečíst ty dva sloupky knih, které si šušňám pro sebe v práci na stole. Relaxovala jsem ale jen včera po práci. Nu, až jsem z toho usnula. Poslední tři dny mne z toho déletrvajícího stresu bolela permanentně hlava a v noci se mi dokonce zdály nějaké divné sny, které se mi běžně nezdají. Spím spánkem spravedlivých jakseříká a sny si do hlavy nepřipouštím. Jen to mate. Podvědomí mi  moc nepomáhá. Stála bych o jeho větší účast na mém „řízení“, ale potvora, nechává to všechno na mně, abych si to pěkně vyjedla. Už jsem si zvykla.

Jo, prázdniny… včera odpoledne jsem si sedla dozadu za barák a přemýšlela nad těmi prázdninami… Nemám před sebou nic moc třeskutě zábavného ve smyslu mých priorit… Dokonce bych v nejbližších dnech měla mít v baráku zase řemesníky, pak to zase pouklidit a přijede dcera s Emmou a týden tu pobudou a poté dva týdny dovolené doma jen já s Emmou. Bude to hezké, ale zase jinak. Zpomalím se a přizpůsobím. Jinak nic, to budou moje prázdniny. Nikam se nechystám. Snad jen jednou Praha (dvě výstavy na Hradě – Koblasa  a Reichl) a Brno (Bienále designu). A jak tak dumám, přešla jsem automaticky zase do těch citových oblastí a trochu jsem si dovolila luxusu se těmi mými citovými zmatky probírat. A u toho marného „přehrabování uschlého sena“ jsem v míru usnula. Na hodně dlouho a s několika probráními a znovuzabráními. Vstala jsem z lavičky načerstvo kolem šesté večer a řekla si dost. Žádné probírky minulosti, žádná rezolutní rozhodování, na to není čas a stejně to nikam nevede. Život si časem to srovná sám. Tedy doufejme. Já musím přes prázdniny makat. Vyklízet půdu, kůlnu, dělat o zahradě a o dřevě a tak všelijak.  Jsem na to tu jen já a zatím se to budu snažit nějak v tomhle složení zmoci, i když mi to všechno trvá dvakrát déle než plemenu muži zvanému, kterému je toto hračkou. Pokud se začne schylovat k zimě a mně bude hořet koudel za zadkem, povolám posily a nechám přistavit kontajner.

Co mně zaujalo z domova a ze světa??? V televizi jsem shlédla krásný ztráty s Douskovou a Hrzánovou. Hrzánová nečte noviny a nemá televizi. Já tedy nevím. Byla bych tu bez těch věciček docela v izolaci a třeba seriál Architektura, co jde v premiéře každou sobotu odpoledne na dvojce, ten mě opravdu baví. Stále myslím na jeho některé díly… Peter Zumthor a termální švýcarské lázně, Álvaro Siza a Fakulta architektury v portugalském Portu, Daniel Libeskind a Židovské muzeum v Berlíně, Alvar Aalto a radnice na finském ostrově Säynätsalo (to méně), a naposledy Claude Nicolas Ledoux a Solivar. Nejsou to pouze díly věnované nejnovětší architektuře, třeba historický Solivar, jeho koncepce, mne uchvátil stejně jako koncepce berlínského muzea. Ano je lepší něco o věci vědět než jen hltat očima a bránit se ať už z jakýchkoli pohnutek bližšímu poznání. Je ale fakt, že tím hlubším pohledem si pouze znovu a znovu uvědomíte hloubku propasti svého nevědomí!

Nu což, některé věci je třeba hodit za hlavu a nejlíp si je vyhnat z té hlavy prací fyzickou. Pokud není až do padnutí, tak člověku pracujícímu spíše hlavou udělá dobře. Jen kdyby toho nebylo tak moc. Někdy mne to její množství tady tu a teď docela skličuje. Tak já ji jdu nějaký kus ukrojit, má se to tady trochu k dešti, uvidíme. Ne že by nebylo potřeba zapršet. Něco mně nevyšlo, a tak mám na tu práci věčnou políčeno i příští týden ve dnech volna. A věřte nebo ne, docela se na tu fušku těším. Potřebuju si hlavu vymést od marných myšlenek na věci, na které myslet je pro mne zbytečným luxusem, neboť nejsou na mne závislé a vnímám možnost případného „boje“ jako ztrátu času.  Znáte to… je to něco jako dumat nad nesmrtelností chrousta a nekonečností vesmíru či jak se to říká… Dříve bych bojovala, ale dnes se mi už nechce a upřímně… ani to zato nestojí.  Není to tak horké.  A nakonec… je také dobré si to takto zdůvodnit :).

Jak to říkal klasik??? Pracovat, pracovat, pracovat,  někdo to zkrátka udělat musí. A od toho jsem TU já. Bohužel i bohudík. Vaše docentka Věra Přísná, níže v akci

 Posted by at 7.17

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Web vyrobili ve Webklient.cz