Úno 182013
 

obrazy, kterých se v mysli jen tak nezbavíte.

Pieta / Drama / Thriller / 2012 získal Zlatého lva na filmovém festivalu v Benátkách

Jižní Korea, 2012, 104 min, Režie: Ki-duk Kim (*1960), Scénář: Ki-duk Kim, Hudba: In-young Park

Hrají: Jeong-jin Lee, Min-soo Jo, Eunjin Kang, Jae-rok Kim, Jin Yong-Ok

Ten film je tak nelítostný a orientálně surový, že se vám jen tak z hlavy nevymaže. Žádné rozmazané kontury a západoevropské nimrání se v citech. Film je přímočarý a přímočaře symbolický.  A z lidských charakterů cítíme samurajskou osamocenost, odhodlanost a nelítostnost. Rodiná soudržnost nadevše, ale život člověka je zde ukázán jako bezcenný, a to i ve vztahu „sám k sobě“, a tělesná bolest a osobní utrpení neznamená vůbec nic.  Na všechno se zvykne, nejhorší je ale smířit se s trýzní blízkého člověka a třeba i s jeho smrtí.

Nejdříve jsem litovala, že jsme na ten film šli, protože drastické scény, ovšem nedotažené do „krvavého konce“, jak jsem se doslechla, šly jedna za druhou. Nemohla jsem se na ty neustálé krutosti dívat, bylo to takřka neúnosné;  film byl skutečně jedno koncentrované zlo.  Ale čím dál tím více jsem vnímala jeho sílu, opravdovost a tvůrcovu zaujatost až umanutost a filmové umění, a tah na bránu, kdy vše  neochvějně a bez jakýchkoli obezliček spěje k tragickému konci.  Ten film mi připomínal svou kompaktností a drsnou „krásou“ umění režiséra a scénáristy filmu Mistr a ani mne pak moc nepřekvapilo, že i zde si režisér sám napsal scénář.  Myslela jsem si to,  nebo spíš doufala jsem v to.

Jedna z dvou hlavních postav filmu –  mladý, osamělý a bezcitný vymahač, pracující pro lichváře,  trávící dny tím, že obchází své klienty v malých a haraburdím neuvěřitelně zaplněných primitivních kovodílničkách v korejských městských slamech, je osoba prvoplánově nesympatická. Cestou domů z „práce“ si uloví nějaké zvíře, které doma v koupelně zapíchne, vykuchá a posléze uvaří a sní. S krvavými zbytky si hlavu neláme. Pak usne a tak to jde stále dokola. Do dne, kdy  se k němu přihlásí neznámá žena prohlašující se za jeho matku, kterou on nikdy nepoznal.

Dá jí to práci, ale díky pevné strategii a osobní nezdolnosti se ženě podaří, aby si drsný mladík na ni zvykl a zamiloval si ji. A o to jí, jak se ukáže, jde. Okamžitě otočí o 180° a dokončí svůj plán. I za cenu osobní oběti. Chce, aby i on poznal, jaké to je smrtící zoufalství, přijít o svého nejbližšího člověka.  A plán jí vychází, o čemž už ale ona žena nemá tušení.

Hlavní představitel filmu mi typově okamžitě připomněl zpěváka skupiny Charlie Straight Alberta Černého. Stejně jako v klipu Coco, i zde  ve filmu je zdárně využito prvku pružné chůze  jejich neuvěřitelně dlouhých sexy nohou v upnutých džínách.

A ještě bych dodala jedn postřeh. Na filmu Mistr se nás sešlo cca 10 diváků v městě Chrudimi (10.000 obyvatel). V Hradci Králové (cca 94.000 ovyvatel) jsem měla obavu, abychom se vešli a nemuseli se poprat o dvojku (sedadla nejsou číslována). Směšná starost… hrálo se pro cca 25-30 lidí. Nevím, ale mám pocit, že kulturnost ČR jde do ptáků,  když lidé nejsou ochotni shlédnout náročnější film.

Závěrem bych chtěla upozornit na netypického režiséra a zároveň scénáristu. Je to samouk, outsider, na což je prý sám pyšný.

Pro úplnost  citace z webu Františka Fuky:

Jde o nejnovější dílo slavného korejského filmaře Kim Ki-duka. Pokud vám toto jméno nic neříká, pak vám doporučuji přečíst si například stránku na Wikipedii, týkající se jeho předposledního filmu (tedy nikoliv Piety), ze které vybírám:

Tento dokument se vyjadřuje k osobní krizi, kterou Kim prošel po natáčení svého předchozího filmu, při kterém se herečka v hlavní roli téměř oběsila a Kima opustilo několik blízkých přátel… V rozhovoru k uvedení filmu v Cannes Kim uvedl, že se nyní cítí lépe a že ho film vyléčil.  V průběhu rozhovoru Kim začal plakat a zpívat… Recenzent Variety napsal, že „Tento film je jako sedět v baru vedle opilce, který vám stále připomíná, že býval slavný, všichni jeho kamarádi jsou hajzlové a on nyní chápe smysl života“… Film získal v Cannes zvláštní cenu poroty.

To myslím docela dost vypovídá o Kim Ki-dukovi (pozor „Kim“ je příjmení!) i o současné kinematografii.

Konec citace.

Poznámka: Svůj názor diváka si sumíruji záměrně bez předchozí četby recenzí, abych nebyla názory autorů ovlivněna. Jediné čím jsem ovlivněna v tom dobrým je názor Miloše, s kterým chodím a nejen do kina. Uvědomuji si, že některé výrazy, které jsem v textu použila, jsou jeho ( koncentrované zlo, pružná chůze atp.). Náš náhled na spatřené se ale příliš neliší, spíše se dá říci, že se doplňujeme. Fuka a Alena  Prokopová (Alenčin blog) dávají palec dolů. AP titulkuje: Duchovní kýč v artovém stylu. Tak já to tak nevidím. Takto bych ocejchovala film Atlas mraků, kde byl Duchovní kýč v artovém stylu doveden k dokonalosti. A za velký peníze ve velkým stylu. Atlas mraků je film, který není určen pro diváky. Není komercí ani pastvou pro intelektuály. Byl stvořen pro „radost“ svých tvůrců. Pietu bych já k němu nepřirovnávala.

 Posted by at 21.40

  One Response to “Film Pieta”

  1. […] Černý a jeho nová formace mne zklamala. Ten sympatický kluk s nejkrásnějšíma (nejdelšíma) nohama šoubyznysu už není co býval za dob Charlie Straight. Nové písničky mne na první poslech nezaujaly a […]

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Web vyrobili ve Webklient.cz