Úno 272018
 
_DSC3477_8_9_HDR Jasnopan

Dole a nahoře

Nestěžuju si. Pořád se něco děje. Ale v jednom týdnu si prožít dva tak diametrálně odlišné zážitkové dny, to už je pořádný důvod k velkému údivu a zamyšlení…

Na úterní výlet do Uherského Hradiště jsem se moc těšila. No, spíš než výlet to byla pracovní záležitost. Miláček a jeho se sestra se měli dostavit k notářce kvůli přečtení závěti. Zemřel jim otec, který opustil rodinu se dvěma malými dětmi a po celý svůj život o ni neprojevil zájem. Ano, jednou přece. To bylo miláčkovi 18 let, studoval a otec se s ním soudil o snížení alimentů. A u soudu lhal.

Miláček má na tu vzdálenou dobu velmi trpké vzpomínky. Nemohl tu zradu otce pochopit. Chyběl mu, stýskalo se mu po něm a tesknil tak, že se jednou prostě sebral a jel za ním na kole 30 km do jeho nového bydliště, no a těch 30 km zase zpět… bylo mu tehdy 9 let. V té době se začal formovat jeho vztah ke světu a k sobě samému. Zůstal tak trochu na všechno sám, předčasně dospěl a rozhodl se, že to v životě nikdy nevzdá. Svůj život bral jako projekt a co si předsevzal, to dokázal…

Představovala jsem si Uherské Hradiště jinak než se mi vyjevilo. Spolužačka ze Zlína Dana zde měla donedávna galerii. Už nemá, loni zemřela. Tak jsem si představovala UH jako město živé, kulturní, oku lahodící… Skutečnost mne zarazila. Už příjezd z Otrokovic přes Spytihněv, Babice a Huštěnovice ve mne vyvolal chmurnou náladu a Uherské Hradiště to dorazilo. Přísámbůh… cítila jsem se na tom náměstí, kde měla notářka kancelář, jako v Potěmkinově vesnici. Šmarjá, kde jsme se to ocitli?? Něco mělo novou fasádu, upoutal mne překvapivě výrazný dům s luxusními toaletami, ale celkově to tam bylo jaksi šedivé, provinční a bez života. Kde se ohřát a kam jít na kafe??? Jak strávit hodinu chybějící do začátku čtení?? Se sestrou jsme se potulovali omšelou prvorepublikovou budovou a až úplně nahoře pod střechou jsme objevili na chodbě dvě židle. Tak jsme si sedly a z nudy se začaly prohrabovat papírovou taškou se sběrem, jak jsem usoudila. Probírala jsem to dost vehementně, taška se povalila a po chvíli se otevřely příslušné dveře a úřednice nás svrchu svého majestátu sprdla. Ale to už byl čas sejít dolů, k notářce.

Na chodbě nikdo nečekal i zaklepaly jsme, vzaly jsme za kliku a ocitli se nikoli v kanceláři ale v čekárně, kde na nás upřeně zíralo s nenávistným výrazem ve tváři několik neznámých příbuzných. Na můj uvítací úsměv nereagovali, jako by se domluvili. Zkrátka přijeli jsme je okrást. Leč nebylo téměř z čeho.

To, co po otci zbylo, tj. půlka bytu, odkázal manželce, vědom si právních skutečností. Jinak by se ta část dělila na polovinu pro ni a druhá polovina na 4 díly, pro každé jeho dítě jedna čtvrtina, trj. cca 25.000. Miláček se sestrou už pokračovat nechtěli a dědictví se vzdali s ohledem na otcovu závěť.

Jeli jsme domů a dvě fatální události ten podivný den ještě korunovaly.

Ráno jsme jeli do Pardubek pro sestru a zapomněli doma viditelně umístěné krabice s věcmi pro ni. Tím to začalo. Sestru jsme zavezli domů do Chlumce, vyložili nákupy, naložili různé dobroty, kterými nás ségra zásobuje a už jsme frčeli domů…  Po půlhoďce jsem na zastávce u pumpy sahala do kapsy pro mobil a on nikde. A navíc jsem zjistila, že mám na sobě cizí bundu. Tomu se holt říká dopadnout jako sedláci u Chlumce!  Tak zase zpět a už fakt bez kompromisů a průserů!!

A ještě nás doma čekala další katastrofa. Hledal se pytel s jabkama. Miláček tvrdil že v kufru auta už nic není a odmítal se přesvědčit. Tak jedině že ten pytel zůstal u ségry. Taky ne. Poté se miláček blahosklonně uvolil podívat do kufru ještě jednou a vida!! Byl tam. Ale my se dlouho na sebe nezlobíme.

V sobotu jsme si to vynahradili. Strávili jsme krásný mrazivý den v Moravské Třebové. Ten den byl darem, který jsme přijali, a vše co se nám nabídlo jsme využili. Vycházka v mrazivém slunečním dopoledni na hřbitov a Kalvárii, posezení ve fungl nové kavárně u Knížecí louky a nakonec i to, kvůli čemu jsme sem přijeli – kurz krizové intervence a cestou zpět návštěva u kamaráda a nečekaně od jeho sestry plnej pytel dárečků, jo, kdo by to čekal??…. Tak krásný den ve dvou se nám dlouho nepovedl…

_DSC3477_8_9_HDR Jasnopan

Interiér nové  kavárny u Knížecí louky v Moravské Třebové. Objednali jsme si kompletní oběd: držkovku, jako hlavní jídlo párek v rohlíku a nakonec i dortíček. Personál ještě nebyl dostatečně zapracovaný, a tak si s námi domluvil, že nám to budou servírovat ve sledu, v jakém se jim zadaří jídlo připravit. A tak jsme začali sladkým. Protože nejméně času dalo vytáhnout zákusek z vitrínky. Pak se „uvařil“ párek v rohlíku a nejdéle trvalo ohřát držkovku. Tak jsme si ten oběd dali v opačném gardu. Bavilo nás to!

_DSC3487_8_9_tonemapped

Posezení s výhledem na Knížecí louku. Polívka nic moc, ale taková drobnost nás dnes nemohla rozhodit. Ten krásnej den jsme si zkazit prostě nenechali!

 Leave a Reply

(required)

(required)

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>