Dlouhá cesta Otakara Duška

Pochod smrti očima medailéra

 

Zhruba před dvěma lety jsem se setkal s příběhy vězňů, kteří přežili transporty smrti. Jejich příběhy byly natolik silné, že jsem okamžitě věděl, že nesmějí být zapomenuty. Rozhodl jsem se proto vytvořit pamětní medaile na toto téma.

Ve snaze o co největší autenticitu jsem dospěl k názoru, že tato medaile nemůže vzniknout v teple ateliéru, ale je potřeba si udělat alespoň rámcovou představu o tom, co vlastně znamená pojem pochod smrti.

Po delší úvaze jsem zvolil pochod vězeňkyň z koncentračního tábora v Helmbrechtsu v Bavorsku, do tábora ve Svatavě a dále jižním směrem do Volar a Prachatic. Zdálo se mi totiž příznačné demonstrovat nacistickou brutalitu zejména na přístupu k dívkám a ženám. Tenhle příběh je totiž exemplární ukázkou brutality hnané fanatismem až do krajnosti. Během tří týdnů bylo při tomto pochodu zavražděno zhruba 200 vězeňkyň.

Něco přes rok mi zabrala přesná rekonstrukce trasy, kterou ženy prošly. Narážel jsem při tom na spekulativní teorie a nepodložená fakta, která často vycházela z neznalosti, nebo pouhé lenosti autorů. Také většina novinářů vytvářela pouhé kompiláty na základě informací dostupných na internetu. Tak jsem se například neustále setkával s tvrzením, že tento pochod měřil bezmála 200 kilometrů. Jednoduchým změřením trasy však bylo již od počátku zcela jasné, trasa byla dlouhá bezmála 360 km. To je jen jeden z příkladů věrohodnosti dat získaných z internetu, které lidé často berou jako bernou minci.

Současně s přípravou podkladů jsem se věnoval návrhu pamětní medaile. Ta svým tvarem evokuje štítky na krabice s municí, které používal Wehrmacht. Náboji z těchto krabic byly totiž vězeňkyně cestou popravovány.

Medaile mají tvar stříbrného tenkého hranolu – štítku, v němž je zahlouben text: TODESMARSCH, HELMBRECHTS – ZWODAU – VOLARY, 13/4 – 6/5 (1945). Tyto štítky jsem zasadil do speciálně upravených podrážek bot, s nimiž jsem pochod absolvoval. Chůzí došlo k obrušování textu a trasa pochodu se tak autenticky vryla do každé z medailí. Divák si tak má možnost udělat představu o tom, co cesta provedla s chodidly vězeňkyň, které v drtivé většině neměly žádnou obuv, jestliže kov je velmi destruován.

Na pochod jsem vyrazil na den přesně jako vězeňkyně – 13. dubna. Od začátku jsem měl představu, že budu dodržovat stravovací režim stejný, jaký měly vězeňkyně a spát na místech, kde byly i ony nuceny nocovat. Hned první den jsem se ale musel rozhodnout, jestli budu o cestě natáčet videodokument, nebo spát venku. Oboje prostě nebylo možné. Rozhodl jsem se nakonec pro dokument, protože mi přišlo důležitější s touhle tragédií seznámit co možná nejvíc lidí.

Cesta probíhala dle plánu a vyšlo mi i počasí. Od začátku jsem se ovšem potýkal s technickými problémy. Rozpadla se mi větrná ochrana mikrofonu, rozbila se jedna kamera, u druhé se dostala nečistota do objektivu, rozlepily se mi boty se speciální podrážkou a u druhých praskly obě podrážky. Přesto bylo potřeba jít dál.

V zájmu autenticity jsem se přizpůsobil i stravovacímu režimu vězeňkyň: 300 g chleba na den a voda. Nebyl-li chléb, mohly ženy dostat 3-4 vařené brambory. Někdy dostaly od místních obyvatel polévku. Byly dny, kdy nedostaly vůbec nic.

Hlad jsem cestou zaháněl pojídáním květin. Ze všech druhů nakonec zvítězil podběl. Celkem zasytil. Pocit hladu ovšem po třech dnech ustal a byl nahrazen všudypřítomným pocitem chladu a vnitřním třesem. Za všech okolností mi byla zima. Navíc se s u mě začala prohlubovat deprese z míst, kde došlo k jednotlivým popravám. Přestože jsem předem věděl, kde se co odehrálo, na konkrétním místě to působí na člověka mnohem silněji.

S přibývajícími kilometry jsem naprosto přestával chápat, jak bylo vůbec možné, že tohle někdo dokázal přežít. Dostavily se dvě krize, kdy jsem měl pocit, že už neujdu ani metr. Vždy po zhruba hodině jsem se dal dohromady a v cestě jsem pokračoval. Prvních 200 km bylo celkem v pohodě, dalších 100 už člověk pociťoval únavu a posledních 60 bylo vyloženě za trest. Navíc v závěru mě čekala chůze po horách, v dešti a za velmi chladného počasí. Padal sníh s deštěm a já měl celé dny boty plné vody. Vzpomínám si na cestu do Rejštějna, kterou provázel vítr a déšť, teplota 6°C. Po pěti hodinách to chtěl vzdát i můj přítel, který mě doprovázel v autě a točil. Nakonec jsem po osmi hodinách ušel jen 10 kilometrů. Byl jsem úplně mokrý. Vězeňkyně na této etapě měly stejné podmínky. Když jsme dorazili k louce, na které ženy nocovaly pod širým nebem, věděl jsem, že tohle bych nedal… Je to těžko sdělitelné. To se musí zažít.

3. května jsem konečně dorazil do cíle. Všechny medaile, kterých je k výročí pochodu vyrobeno symbolicky 70, byly vyrobeny. Byl jsem opravdu rád, že jedu domů autem. Doma jsem byl ve dvě hodiny v noci. V šest ráno jsem vstával do práce a jede se dál ve starých kolejích. Pochod je minulost. Jsem jen o 9 kilo lehčí a bohatší o jednu velkou zkušenost.

Když se ohlédnu zpátky, tak musím říct, že je mi opravdu líto, že média o tohle téma vůbec nejeví zájem. Nakonec se po několika urgencích přeci jen vzchopila Česká televize a Nova (a to jen díky Ivanu Berkovi). Nezapomenu na výrok rádia Impulz, které kontaktoval kolega, který mi nevěřil, že postoj médií k této tragédii je zcela lhostejný. Zavolal tedy své známé, která tam pracuje a ta mu sdělila, že jsou sluníčkové rádio, kde nějaký pochod smrti nemá co dělat. Mám pocit, když tohle slyším, že máme jakousi zvláštní jistotu, že se něco podobného již nikdy nebude opakovat a není tudíž potřeba se tím dál zabývat. Je to smutek.

Poznámka autora: V textu jsem omylem opomněl zmínit Český rozhlas, který o tomto pochodu informoval v pondělí 4. května ráno.

Medaile – štítek čistý a opotřebený pochodem

Medaile – štítek vložený do podrážky obuvi

Základní fakta o pochodu smrti

Trasa:   KZ Helmbrechts – KZ Zwodau (dnes Svatava) – Prachatice  (zkratka KZ – konzentrationslager)

Délka trasy:   cca 360 km

Počet žen v transportu:   Helmbrechts – Zwodau cca 1200 žen, Zwodau – Prachatice cca 700 žen

Počet obětí – nejméně 178

Zkrácený popis trasy:

Helmbrechts – Schwarzenbach an der Saale – Rehau – Neuhausen – Aš – Hazlov – Františkovy Lázně – Dvorek – Bukovany – Svatava – Sokolov – Prameny – Mariánské Lázně – Planá – Nová Hospoda – Stráž – Poběžovice – Domažlice – Maxov – Pomezí – Nýrsko – Javorná – Staré Hutě – Dobrá Voda – Hartmanice – Rejštejn – Horská Kvilda – Kvilda – Borová Lada – Slatina – Horní Vltavice – Lenora – Volary – Bierbruck – Prachatice

Otakar Dušek v televizi:

– v sobotu 9. května v TN na NOVĚ  (přístupno v archivu)

– v neděli 10. května  ve  21.35 na ČT1 v pořadu  168 hodin  – Události týdne očima zpravodajství ČT.  Opakování 11.5./ČT1 – 10.15 ,

Naše poznámka:

Tento text je dílem Otakara Duška a jsem moc ráda, že ho napsal.  Jeho čin (toto slovo mi přijde nejpřípadnější), čin medailéra a jde napsat i obecně člověka, je velmi neobvyklý. Stojí za ním velké odhodlání, velké úsilí, velká zkušenost, velká oběť.  Ale také velké obohacení.

Výrobu medailí vymyslel geniálně. Každá z nich je originálem připomínajícím událost, která nesmí být zapomenuta. Jsou v ní znázorněny dobové reálie, medaile vznikaly na autentických místech.  Mimoto je v ní i něco z Oty- kreativita, úsilí, poctivost a extrémně důkladné poznání celého tématu. Připadá nám to jako příklad pro všechny..  jak bychom měli přistupovat ke své práci, ke svému životu, ke všemu co děláme.