Zář 262013
 

11 a šmytec!

Od půlky července do začátku září byla vždy v sobotně-nedělních Lidovkách vložena třístránková příloha Povídka. Moc jsem se těšila na tu literární sérii, protože poslední dobou moc nečtu, spíš žiju v reálu a večer místo čtení dávám přednost spánku. Mám potřebu spát více než někteří borci, kterým stačí pět hodin. Spokojená bych byla s deseti, ale musí mi stačit hodin osm. Pak se cítím ráno svěží a vstávám s optimálním pocitem radosti do nového dne.

Ano, povídku bych mohla každý týden zvládnout a později své dojmy shrnout. Začala jsem velmi poctivě a horlivě, některé povídky jsem přečetla vícekrát, abych se v nich jaksepatří omočila a přišla jim na chuť. Což se také párkrát stalo. Povídku Petry Procházkové:  Ženou velkého náčelníka jsem dokonce přelouskala dnes ráno „ke snídani“ snad počtvrté; dá se to. Jiné jsem přečetla pouze jednou, ale pochválit je musím. Jen už od září nemám tolik času, abych se k nim soustavněji vracela, stále se na mě valí nové úkoly, v práci i doma, a klidné návraty k českým povídkám nepřicházejí momentálně v úvahu. Literatura se nedá bezmyšlenkovitě komzumovat, alespoň já potřebuji ke čtení klid, soustředění a čas bez limitu. Jenže lezavý podzim se dere přes plot na zahradu a je potřeba hrabat, sekat, sklízet, ořezávat, zkrátka připravit zahradu na zimu. A přitom se mohou vyskytnout neočekávané události, které ten proces naruší a každý den bez práce na zahradě pak schází… Zase jsem se nechala unést, tak zpět k povídkám.

Oceňují, že každý díl, kromě jednoho, byl provázen jakýmsi medailonkem, tedy rozhovorem s autorem. Ovšem jednalo se o recyklované rozhovory, což je skvělý nápad (méně skvělá je ale mimochodem recyklace pořadů na ČT art), protože nač pořád páčit z autora nové a nové věci, když někdy někde už ta svá zlatá slova pravil. Ano, některé zveřejněné výňatky ze starších rozhovorů jsem dokonce poznala, ale stejně… kdo si to má za ty roky pamatovat! Klidně jsem si jejich vyjádření přečetla znovu a potěšilo mě, že se ušetřil čas tázaného i tázajícího se.  Texty provázely autorské fotografie, volně koprespondující s tématem povídky. Netuším jak vznikly, jak byly vybírány. Fotografy vesměs neznám, i když výjimky tu jsou.

Aby nebyl cyklus stereotypní, předposlední příloha obsahovala povídky tři, různých autorů, mezi nimi i veterána české prózy Ludvíka Vaculíka. Medailonky se tam vešly jen v nejskromnějším podání a ta Vaculíkova povídka snad byla pouhým úryvkem z něčeho většího. Nevíte z čeho?? Pod textem stojí /Cesta domů 2012/ a nad textem nadpis Lesní lom. A jsme-li u té, zatím, bezkoncepční rozborky seriálu, pak jednu povídku jsem prosím nedočetla, respektive skončila jsem po několika odstavcích – 5. díl – 17.-18.8. Petra Hůlová. Literární styl Petry Hůlové ve mně nevyvolává libé pocity a je pro mě nudnýa nezajímavý. Někdy mi její „autentičnost“ dokonce přijde tak odtažitá a zbytečná, a s tím vědomím komponovaná, že s pocitem ošklivosti ba hnusu dál nečtu. Nemusím se do toho nutit. Prostě nevidím důvod proč číst dál. Neobohacuje, nepovznáší, nevyvolává to ve mně zhola nic, jen třeba ten chvilkový pocit hnusu… ne, ale není to pohoršující, jen pro mne prostě nezajímavé ve čtení pokračovat. Nelze mě však vinit z útlocitu. Rok kohouta Terezy Boučkové. Také drsná kniha, ale její čtení člověka rozechvívá, rozdírá. Nenechá lhostejným. Petra Hůlová je studená jak psí čumák. Pro mne.

Vrátím se k jednotlivým povídkám, dnes jen přehledně:

Jiří Kratochvil: Krasávica

Autor románů, novel, povídek, divadelních a rozhlasových her, esejista a publicista. Narodil se 4. ledna 1940 v Brně, na tamější univerzitě vystudoval češtinu a ruštinu. Poté pracoval jako knihovník, archivář, jeřábník, noční hlídač, telefonista, topič, památkář, redaktor v brněnské pobočce Českého rozhlasu aj. Po roce 1989 vydal na dvacet knih, například romány Slib a Femme fatale či sbírku povídek Kruhová leč.

Kateřina Tučková: Tichá pomoc

Prozaička, kurátorka. Narodila se v roce 1980 v Brně, na tamější Masarykově univerzitě vystudovala bohemistiku a dějiny umění. Připravila desítky výstav současného českého malířství v Čechách i zahraničí. Je autorkou monografie spisovatelky Věry Sládkové (2009) a tří próz: Montespaniáda (2006), Vyhnání Gerty Schnirch (2010) a Žítkovské bohyně (2012, Cena Josefa Škvoreckého).

Petra Procházková:  Ženou velkého náčelníka

Novinářka a prozaička, narozena 20. října 1964 v Českém Brodě. Absolvovala žurnalistiku na Fakultě sociální věd Univerzity Karlovy. Od roku 1992 působí jako válečná reportérka (mj. v Afghánistánu a oblastech bývalého SSSR). O svém životě a práci referuje v knižním rozhovoru Novinářka na Divokém východě (1998). Dále publikovala knihu povídek Frišta (2004), dvě prózy ve spolupráci s Jaromírem Štětinou (Utřete tělesné šťávy, 2001; Rošangol, 2003) a soubor interview Aluminiová královna (2003).

Emil Hakl: Služební romance 1997

Začínal s poezií, v roce 2001 publikoval svoji první prózu (Konec světa). Jeho nejúspěšnější titul, novela O rodičích a dětech, vystavěná na základech bilančního rozhovoru otce a syna, se dočkala filmové adaptace (2007). Narodil se 25. března 1958 v Praze jako Jan Beneš, vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka, pracoval jako strojník čerpací stanice i textař v reklamní agentuře.

Marek Šindelka: Kopie

Spisovatel Marek Šindelka se narodil roku 1984 v Poličce. Studoval kulturologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Za básnickou prvotinu Strychnin a jiné básně (Paseka, 2005) mu byla udělena Cena Jiřího Ortena. V roce 2008 mu v nakladatelství Pistorius & Olšanská vyšla próza s názvem Chyba, která byla později, v roce 2011, adaptována stejnojmenným komiksem Vojtěcha Maška. V roce 2012 získal cenu Magnesia litera za úspěšný soubor povídek Zůstaňte s námi. Šindelkovo dílo bylo doposud přeloženo do nizozemštiny a maďarštiny.

Stanislav Komárek: Kleóbis a Bitón

Spisovatel, filozof, biolog. Psal poezii (Mé polopouště, 2006), je autorem tří románů (Opšlstisova nadace, 2002; Černý domeček, 2004; Mandaríni, 2007), jako esejista se věnuje zejména vztahu přírody a kultury (např. Sloupoví aneb postila, Zápisky z Okcidentu, Zápisky z Orientu, vše 2008). Narodil se 6. srpna 1958 v Jindřichově Hradci, vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1983 emigroval do Vídně (pracoval v Naturhistorickém muzeu a Zoologickém ústavu Vídeňské univerzity). Od roku 1990 přednáší na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde získal titul profesora filozofie a dějin přírodních věd.

Bianca Bellová: Pro otce

Bianca Bellová se narodila roku 1970 v Praze. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, přispívala do časopisů, pracovala v nadnárodních společnostech. Je autorkou novely Sentimentální román (2009) a Mrtvý muž (2011). Publikuje povídky (ve sbírce O čem ženy píší, v povídkových sbírkách edice Česká povídka, Salon, Dobrá adresa). Živí se překladatelstvím a tlumočnictvím z angličtiny.

Markéta Pilátová: Striptýz před orangutanem

Prozaička, básnířka, překladatelka, novinářka. Narodila se v roce 1973 v Kroměříži. Absolvovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde působila dále jako odborná asistentka. Pracovala na katedře slavistiky na univerzitě ve španělské Granadě, učila v brazilském São Paulu a Mato Grossu češtinu, byla zaměstnaná v týdeníku Respekt. Vydala prózy Žluté oči vedou domů (2007) a Má nejmilejší kniha (2009), sbírku poezie Zatýkání větru (2011) a čtyři knížky pro děti.

Ludvík Vaculík: Lesní lom

Narodil se v roce 1926 v Brumově. Český prozaik, fejetonista, publicista, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice (zal. 1971).

Martin Reiner: Cyril Leitgeb

V letech 1975 až 2006 po adoptivním otci Martin Pluháček, narozen v roce 1964 v Brně. Český básník, prozaik, nakladatel a organizátor kulturního dění (řídil nakl. Petrov a řídí Druhé město).

Petra Hůlová: Rozevírá se za ranní rosy jako na jemný poklep chytrý telefon

Autorka bestsellerových próz, v nichž se kreativní práce s jazykem a výrazný vypravěčský potenciál snoubí s tematizací exotických či multikulturních lokalit: Mongolska (Paměť mojí babičce, 2002), Spojených států amerických (Cirkus Les Mémoires, 2005) nebo Sibiře (Stanice Tajga, 2008). Narodila se 12. července 1979 v Praze, absolvovala mongolistiku a kulturologii na pražské FF UK. Svoji zatím poslední novelu Strážci občanského dobra (2010) věnovala dospívání za normalizace.

V textu Lidovek je ještě uveden autor Ivan Klíma, ale jeho povídku jsem nezaznamenala a nejsem si vědoma, že by mi „utekla“.

Než se podrobněji vyjádřím k jednotlivým povídkám, případně rozhovorům, zmínila bych, že někteří autoři mne nezklamali a ani nepřekvapili svým stylem, námětem, prostředím.  Jmenuji Kratochvíla, Tučkovou, Procházkovou, Komárka. Některé autory jsem čtla poprvé: Bellová, Pilátová, Reiner, Šindelka a světě div se, nečetla jsem nikdy nicrozsáhlejšího ani od Vaculíka. Jen fejetony v Lidovkách. Prokazatelný důvod vám nesdělím. Je to však moje chyba, jak jinak. Snad jakási osobní nechuť… nikdy mě totiž po otevření a zběžném prolistování jeho knihy nenapadlo začíst se, a od doby jeho oslavného zpěvu Kníže má k lidu blíže, k jeho knihám, jakožto odrazu jeho osobnosti, tím spíše nijak nelnu, a lze mne nařknout z pozdní předpojatosti.

K povídkám blíže snad o víkendu…

 

 

 

 Posted by at 18.44

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Web vyrobili ve Webklient.cz