Sedm současných kolážistů v Pardubicích 10.10. – 2.12.2018, kurátorka Alena Bartková
Hurá! Náš oblíbený výtvarník Michal Cihlář, dělný umělec lehkého rydla, vystavuje v GAMPĚ!!! Gampa… to není galerie Kampa, ale Galerie Města Pardubic. krátce GAMPA. Strašná zkratka, i když to nezní zdaleka tak podezřele jako MUBASO. Mubaso … to tvrdé slovo ve mně evokuje Afriku a černého válečníka, kterého vytleskává skupina černých krasavic skandujíce MU-BA-SO, MU-BA-SO!!! A přitom je to ve skutečnosti něco tak delikátně zdobného a přitom ohromujícího, jak jen umí být české baroko… Muzeum barokních soch v Chrudimi – MUBASO. Můžeš mě mučit, ale nahlas to neřeknu.
Zalovím na gůglu a hned první odkaz mne znejistí. Na fotce vidím Michala Cihláře, jak si sám instaluje na zeď na jeho poměry velký obraz. Jako koláž to nevypadá, spíš na grafiku, ale co není může být… kdyby tam stálo ilustrativní foto, byla bych doma a možná si na jeho cestovní deníky (koláže) nakonec vzpomněla, ale tohle mě fakt zmátlo… tak příště prosím k věci.
Na vernisáž jsme to nestihli, ale vybrali jsme si jiný atraktivní termín, 21.listopad, na který byla ohlášena beseda se všemi zúčastněnými umělci. Jo, to si nesmíme nechat ujít, a tak jsme jednadvacátého vyrazili po poledni do Pardubic. Po tom pražském extempore v metru, kdy jsem vyfasovala berle, jsem ještě stále nebyla v kondici a moje mobilita stála za starou bačkoru. Časová rezerva byla proto nutná. Navíc mně nebylo vůbec dobře. Cítila jsem se tak nějak neurčitě divně, unaveně a nalomeně jak stará haluz… miláček mne podpíral a na pardubický Příhrádek jsme se nakonec doklopýtali.
Již před vstupem do objektu čteme, že je to zadarmo. Ne dnes, ale pořád. Trend, který jsme zaznamenali poprvé v Brně (rok zdarma na zkoušku), zdárně pokračuje. V Hranicích jsou též výstavy výtvarného umění zdarma, a jsou to skvělé výstavy. Skoro to vypadá, že kdyby se za to platilo, nepřišel by vůbec nikdo. I tak jsem tam v synagoze i galerii většinou sama. Mám to ráda, ale dobré je to jen pro mne…
Výstava koláží je komorní a přehledná, všechny koláže se vejdou do jedné klenuté síně, možná konírny… Ačkoli jsem unavená a bolí mne nohy, jsem vtažena “do děje” a oceňuji koncept výstavy, kdy se mimo pokoukání dozvím i něco osobního přímo od umělce. Je to trochu voyeurské, ale mne to mnohdy zaujme víc než samotné umělcovo dílo. Tedy, není to tady žádný bulvár, jen si každý kolážista řekne to svý. Jak ke koláži přišel a tak podobně. A ten text, který nestvořil kurátor, visí hned vedle ukázek koláží všech sedmi autorů. Je to vážně super, jak se říká… Nekoukám napravo ani nalevo a věnuji se tomu, proč jsem zde. Miláček je záhy s prohlídkou hotov, a tak usedá na krychli a medituje. Nikdo nás neruší a skoro dvě hodiny jsme tu sami…
Zde byla fotka, kterou jsem na přání miláčka smazala. Meditační fotka.
Vzadu jsou ve dvou sekcích ukázky cestovních deníčků (ano jsou velmi malé, aby se vešly do zadní kapsy umělcových kalhot) Michala Cihláře. Jsou to velmi zdařilé kopie pod sklem. Následuje oddíl symbolické exprese Michala Štochla, “rodinná nostalgie” Davida Kolovratníka, další lunetu okupuje anatomický triptych Luboše Plného, na první pohled excentrického člověka, který svá díla opatřuje místo podpisu značkou “akademický model”. Neboť on jím je! To už není vidět, ale následují subtilní koláže výtvarníka a básníka Pavla Holeky, která jsou inspirována legendárním mimem Marcelem Marceau, poté se stěna lomí a zbývají nám už jen dva kolážisté. Jitka Kopejtková, ovlivněná prošlými plakátovacími plochami a třetí Michal – Michal Cimala, známý z legendární Trafačky, který ke koláži přišel jako slepý k houslím a nyní už je zase někde jinde….
Mám pro vás lahůdku. Všechny autorské texty, o kterých jsem se zmínila. Poctivě jsem je opsala z fotografií, protože stojí zato! Některé záběry koláží ejsou ostré, ale s tím už bohužel nic nenadělám…
Michal Cihlář – Hmatatelné vizuální vzpomínky
Cestovní deníček a fotoaparát, to jsou dvě věci, bez kterých bych si cestování neužil. Obě mi pomáhají vytvořit si doslova hmatatelné vizuální vzpomínky na dny, které byly vrchovatě naplněné inspirativními vjemy a permanentními objevy. Deníček si vyrábím ještě před cestou, pro každý den cesty počítám průměrně se třemi stránkami. Všechny mé deníčky mají stejnou velikost, cca 10 x 7 cm, takže se mi pohodlně vejdou do pravé zadní kapsy kalhot. Je to zvláštní pocit, když se ženou vyjíždíme, v kapce cítím bílé nepopsané listy a vím, že obsah deníčku je stále ještě velkou neznámou, ale při návratu už bude praskat ve švech, plný zážitků a kreseb, aby se vzápětí stal další definitivně uzavřenou kapitolou… Pokud odlétáme, první malou kresbu si pro trénink dělám hned po odbavení. Abych šetřil místem i časem, zápisky si píšu mikroskopický, písmem na hrabě čitelnosti. Kresbu se snažím pořídit v každém městě nebo krajině, kde se zastavíme. Ale protože mi to k prožitému okamžiku nestačí, tak si do změti kreseb a písma průhlednou lepenkou zalepuji ještě konkrétní nálezy, například písek z pláží, trávu, kytky a listy, mrtvé motýly, škorpióny i uschlé žáby, peří, účtenky i jízdenky, muzejní vstupenky nebo drobné mince. Miluji pamětní razítka a země, kde razítkování povýšili, jako v Japonsku, na fenomén. Vypovídací hodnotu mají i útržky z novin, frotáž nebo hezká maličkost nalezená na chodníku. Třeba hezky zahnutý růžový drátek, vytroušená pasová fotografie nebo zub. Společně s kresbami různých pamětihodností, detailů architektury, obrazů a lidí v galeriích i vycpaných zvířat v muzeích, dopoledních pouličních trhů a blešáků, liduprázdných krajin i neuvěřitelně zalidněných měst vzniká na stránkách deníčků žádoucí chaos, který nejlépe ilustruje pestrost a hektičnost cestování. Když si občas nakreslím i ženu a děti, vnáším tím do té koláže pocit ukotvenosti, dojem rodinného alba… Přestože každý z mých devadesáti tří deníčků je pro mne velmi intimní, nemám problém s jejich vystavováním. V psaní se totiž omezuji jen na pouhý záznam prožitého, nikoliv na popis prožitku. A tak jsem tyto osobní artefakty dosud prezentoval na osmi výstavách, na mém webu i v autorské knize „Ostrov – dva kubánské deníčky“, kterou před dvěma léty vydalo nakladatelství ARCHA. Věřím tomu, že lepení deníčků je nakažlivé, protože já sám jsem je před devětadvaceti lety začal vytvářet jenom díky náhodnému setkání s keňskými deníky fotografa Petera Bearda, které mě silně zasáhlo už v polovině osmdesátých let. Věřím i tomu, že dnes jsou mé deníčky schopné být podobně infekční.
Deníčky jsou okouzlující a Michal Cihlář se díky jim trénuje v rychlé kresbě bez kompromisů. Je šikovnej.
Dole… kresba se nese na první pohled jako spiritistická seance, ale je to jinak..
Následuje 2x foto koláží Michala Štochla:
Lidová poezie – koláž na papíře 2018 Odloučení – koláž na papíře 2018
Modrá – koláž na papíře 2018 Moře – koláž na papíře 2018
Michal Štochl – Stvořeny tužbou objevovat estetické krásno
Koláži se věnuji již více jak deset let a je mou hlavní formou kreativního vyjádření, ne však jedinou. Již od počátku své tvorby se pokouším nalézt, jak skrze toto médium zacházet s tématy, která mohou být i často těžko čitelná a mnohdy i nepopsatelná. Témata jako mimosmyslové vnímání, bůh, abstraktní vidění společenských jevů a nekonečný oceán kolektivního nevědomí by lehce mou tvorbu mohla zařadit do kolonky surrealismu, z které jsem také původně vycházel. Avšak po názorovém rozchodu se surrealismem jako s archaickým vnímáním světa v době, kdy multikulturní společnost nabízí surrealismus takřka na každém kroku, jsem se vydal skrze destrukci vlastní výtvarné formy do podob symbolické exprese. Pravidelné linie jsem vystřídal na první pohled chaotickým vrstvením tvarů různých forem a pomocí symbolů se snažím sám sebe i pozorovatele zmást a vtáhnout do vnitřního chaosu obrazu za účelem lepšího vhledu a porozumění hotovému dílu. V mnoha případech novému dílu nepředcházel žádný předem připravený motiv jedná se převážně o automatickou tvorbu vycházející z momentálního prostředí, materiálu, a častokrát je formováno hudebním projevem, který je nedílnou součástí mého kreativního procesu. Ač by se mohlo zdát, že automatický projev je projevem bez vnitřního uvažování, je tomu právě naopak. Vrstvení materiálu není bezduchým a neurčitým skládáním, jde o propracovanou činnost, kdy jednotlivé pozice bodů mají svůj vlastní smysl a význam v kompozici, jemné vyvažování, kdy jediný špatný pohyb vede ke zničení celé podoby výsledné práce. Spíš než o prvotní estetický pohled mi jde o vytvoření pomyslné hvězdné mapy za obrazem, která se skládá ze vzájemně se doplňujících bodů utvářejících prvotní matrici díla, na kterou následně nanáším tvář vzájemně se doplňujících barevných kompozicí či nespecifikovaných dějů, osob, věcí, krajin a architektury. V roce 2016 jsem měl možnost odcestovat z České republiky a vydat se na dobrodružnou cestu na Island do města Reykjavík. Zde se má tvorba dále posunula, ovlivněn zdejším prostředím, přírodním bohatstvím a barevným schématem studených barev v modrých a šedých odstínech jsem objevil radost z čistých linií a chladných minimalistických kompozicí, které mou tvorbu provázejí až do dnešních dnů. Nakonec bych rád uvedl, že mé práce nemají za primární cíl ukázat na aktuální dění ve společnosti, parodovat či poukazovat na světové obtíže a politiku nebo důležité události našeho života, nýbrž jsou stvořeny tužbou objevovat estetické krásno a charisma výtvarného cítění jedinečného každé osobě se zájmem o sebe a své okolí.
Venice – koláž na papíře 2018 Bez názvu – koláž na papíře 2018
Kompozice zelené – koláž na papíře 2018 Matka měst – koláž na papíře 2018
David Kolovratnik – „Protože by se to mohlo ještě někdy přece hodit”
Koláž jako techniku jsem si nevybrat vědomě, spíš by se dalo říci, že její použití vyplynulo z okolností a tématu, kterému se v poslední době věnuji. Inspirací k obrazům je mi fotoarchív a materiály zděděné po mých vzdálených příbuzných. Dříve jsem celou práci na obraze koláží (i když elektronickou) začínal už při prvních „skicách”. Vytvořil jsem celou situaci a prostředí budoucí malby ve Photoshopu a následně přemaloval na plátno. Postupně jsem začal v obrazech více využívat struktury složené z reálií, které jsem v rámci dědictví také získal. Byly to různé dokumenty, korespondence, výstřižky z dobových novin a časopisů, sešity z měšťanky prastrýce, tikety Sportky, strojopisy snářů, které se tehdy šířily mezi lidmi atd. Tady už by se dalo říct, že výsledkem je opravdu koláž jako taková, i když kombinovaná s olejem a akrylem..
Celá práce je pro mě dost osobní. Protože jsem nebyl s tou konkrétní částí mé rodiny v žádném kontaktu, vzniká jakýsi zprostředkovaný a zvláštně zpětně navazovaný vztah.. Mohu si jen domýšlet, kdo na té které fotografii je, jaký žit život, co to bylo za člověka. Z motivů skládám úplně nové situace a příběhy. V mé nejbližší rodině nikdo nefotografoval, nemám příliš snímků ani ze svého dětství a o to víc jsem byl nálezem takového množství negativů a fotek potěšený. Nedílnou a pro mě důležitou součástí toho „pokladu” jsou i zmíněné dokumenty. Prateta a prastrýc byli prostě předválečná generace a tito lidé měli, myslím, z důvodu prožitého materiálního nedostatku často sklon schraňovat věci zdánlivě (a někdy i skutečně) nepotřebné, „protože by se to mohlo ještě někdy přece hodit”, takže odkázaná chata připomínala muzeum normalizační domácnosti přenesené do dřevěné boudy vzor Kriváň. Od mýdla s jelenem přes černobílé nahotinky v tajných šuplících, až po kompletní ročníky časopisů Praktická žena. Opravdu zvláštní, i když vlastně typická směs. Ovšem ruku na srdce – co zbude po nás? Profil na Instagramu, e-mailová schránka a hudební knihovna v mp3 formátu.
Chata bude • koláž, akryl a olej na plátně 2018
Tahle rozměrná koláž se mi líbila z celé výstavy nejvíce, připomíná mi mé dětství, naši chatu a tatínka, který mi umřel moc brzy. Pozadí je vyplněno starými tikety Sportky, snad vyjadřují naději, že peníze budou a chata taky..
Příjemná společnost • koláž, akryl a olej na plátně 2018 Tvá prosba bude odmítnuta • koláž a olej na plátně 2018
Úmorná práce jest před tebou • koláž a olej na plátně 2018 V dálce kvete ti štěstík • koláž a olej na plátně 2018
Tyhle koláže mě baví… strávila jsem před nimi drahně času a hledala ve vybledlých útržcích strojopisných snářů názvy obrazů a zkoumala souvislosti. Jen “štěstík” jsem nenašla!!
Luboš Plný – Zacyklený úsek mého života
Ač nejsem bytostný kolážista, práci s materiálem mám rád a věnuji se mu už od dětství. Koláže, které by snad stály za zmínku, vznikaly od poloviny 80. let a od roku 1987 se nějaký i dochovaly. Bavilo mně, a stále baví, pracovat v cyklech a každou práci pojímám jako časový deník nebo zacyklený úsek mého života. Takto vznikl například cyklus koláží s „nádražáckou tématikou“. Vypovídají o čase, který jsem strávil jako zaměstnanec Českých státních drah v České Lípě. V kolážích jsem použil dobové nádražácké atributy na předměty nalezené v železničních stanicích a vlacích. Některé materiálově přecházely do asambláží. Letos jsem v Praze vystavil koláže z roku 1990. Ty jsou zase věnovány zdravotnické tématice. Použil jsem zde hlavně obaly od léků a obvazy. Již asi 18 let mě zajímá člověk a jeho anatomie, kde kromě kresby a malby používám i vystříhaný materiál ze starých anatomických atlasů nebo třeba modelky z módních časopisů, do kterých projektuji jejich anatomii. V současnosti pracuji na anatomickém triptychu, který bych chtěl na tuto výstavu dokončit. Triptych pojednává o přenosu emocí. Do koláží jsem použil z velké části materiál darovaný Jitkou Kopejtkovou, která na výstavě bude též zastoupena, a čímž ji tímto také děkuji.
Luboš Plný to stihl … na triptichu jsou i jeho “podpisy-razítka” akademický model. Fotky nemají velké rozlišení, ale to kolečko je i tak identifikovatelné. Vlevo je úplně vlevo dole, v prostřední části uprostřed nad čísly a špičkou listu a vpravo je taky, hledejte už sami. Luboš Plný je fenomén, přečtěte si o něm určitě více, nemá na to školy, ale má fantazii, pevnou vůli a tah na branku. A je cílevědomý.
Pavel Holeka (a jeho pieroti)
Kdy jsem s koláží hotov? Bývá to ve chvíli, kdy se mi podaří zachytit sotva postřehnutelné zjevení právě prchajícího tajemství.
Svět poezie je tento svět a přece zároveň i svět docela jiný. Ne onen svět, ale svět jiný. J eto náš skutečný svět, ale jinak řečený. Svět vyslovený odjinud.
Ať se zabývám koláží nebo básní, kromě hledání samotného obrazu nebo slova je tu vždy přítomno také hledání hudby. Kousky papíru, stejně tak jako jednotlivá slova váže do konečné formy skrytá melodie. Teprve její náhle vytrysknuvší krása uvnitř tvořící duše je tím nejcitlivějším a zároveň nejtajemnějším důkazem dokončené práce.
Byl jsem překvapený a ohromený tím, jak na sobě zcela nezávislé papírové výstřižky okamžitě zaklesly do sebe, jako předem daný puzzle. Hned a zcela bezprostředně vytvořily smysluplný obraz daný duchovním obsahem. Tato podivuhodná nevědomá hra s vystříhanými předměty jakoby napovídala, že z ní vychází duch náhody a že jakákoliv směsice původně nesourodých výstřižků je schopna zobrazit můj myšlenkový svět. Tato možnost mě přesvědčuje o tom, že za vůlí umělce se může skrývat vůle mnohem silnější. Nad tímto poznáním stojím vždy v němém úžasu.
Při práci se slovy, právě tak jako s kolážemi se opírám o existenci podvědomé melodie, která se setrvale podílí na zformování konečného tvaru básně či obrazu. Toto uhranutí vnitřní melodií možná znamená, že se má práce tak trochu podobá mávání dirigentskou taktovkou. Slova či vystříhané obrázky pak zastupují hudební nástroje a mou snahou je přenést na ně melodii, kterou nosím kdesi v sobě.
Pavel Holeka vystavil 11 koláží z cyklu Pocta Marcelu Marceauovi.
Morbidní motiv mě překvapil. Příjemně. Že to není všechno takové uhlazené, kladné a pozitivní. I harlekýni mají své dny.
Bip ekvilibristou 2018, koláž na papíře Ohrožený Bip 2013, koláž na papíře
Bipova Mona Lisa – 2005, koláž na papíře, výše
Jitka Kopejtková – Koláž prodlužuje život
Kruh je podstata všeho, to už říkal děda Drchlík v seriálu Návštěvnící. Měl pravdu. Pro mé vnímání a tvorbu to platí dvojnásob.
Vše je o papíru, dotyku, vůni, přitažlivosti, pocitu. Plakátovací plochy žijí svým životem. Já je velice vnímám, pozoruji, dotýkám se. Potřeba vlastnit kus plochy je neodolatelné potěšení. Vidět to, co jiní přehlížejí, čeho se štítí, ignorují, vnímám jako požehnání. Původně jsem chtěla napsat jen jednu větu, která za mě říká vše.
Koláž prodlužuje život…
Papíru.
Bez názvu: 2017-2018, nelegální výlep plakátů na desce, koláž Bez názvu: 2017-2018, nelegální výlep plakátů na desce, koláž
Michal Cimala – Co je pro mne koláž?
V roce 2010 jsem se v rámci pražských Vysočan přestěhoval z haly Trafačka do nového ateliéru u křižovatky Harfa. Mělo to zásadní vliv na proměnu toho, co jsem dělal. V té době jsem se zabýval uzavřeným cyklem abstraktních hudebních objektů, který vyvrcholil výstavou v Hamburku v Museum für Kunst und Gewerbe v roce 2010.
V těsném sousedství nového ateliéru byla tiskárna. Denně jsem pozoroval, jak se vrší papírový a plastový odpad. Nepovedené tisky tváří a produktů, na kterých strávili grafici a retušéři hodiny času, mě přitahovaly. Byly vytištěné na umělých hmotách, plátně a papíru. Intuitivně jsem si vybíral v tomto pop odpadu. Modelky, brýle, účesy, auta, letadla.
Prakticky hned jsem začal vytvářet série maleb s kolážemi. Už v tom, jak byl nadefinovaný tisk a postprodukce fotografií, bylo zakódováno, že koláže musí vypadat jinak. Nepracoval jsem s historickým materiálem, z archivu rodičů ani z antikvariátu. Měl jsem přísun nejčerstvějších reklamních fotografií a chybotisků v dokonalém technickém provedení. Vyselektované okruhy tisků jsem rozřezával, přeskládával a lepil do nových celků. Někdy jsem je lepil přímo do živé malby. Byl jsem šťastný.
Během tří let vzniklo několik cyklů s dekonstruovanými postavami, tvářemi a produkty civilizace, zejména s letadly. Začal jsem malovat na hliníkové desky a celkově prošel velkou změnou.
Narodilo se nám první dítě, celková proměna byla v procesu. Koláž mi umožnila svobodně vrátit do obrazu děj, figuru a prostředí. Jedna věc vyrůstala z druhé, v ateliéru bylo šílené vedro a to i v noci, takže barvy a lepidla schla rychle. Hektické období koláže skončilo, když tiskárna zkrachovala a nás vyhodili z ateliérů. Byl konec roku 2013 a stěhoval jsem se do Nuslí.
Zbytkový terorista – 2013 akryl na plechu digitální tisk Vychýlený mladý muž bez perspektivy – 2013 akryl na plechu digitální tisk
A to ještě není všechno… Výstava mě dočista vysílila a ač jsem se na besedu se zúčastněnými umělci těšila, rozhodla jsem se operativně nezúčastnit se jí, byla jsem najednou bez potřebného elánu a nadšení. Zeptala jsem se pro jistotu paní za pultíkem kdo přijede, možná by mě některá jména ještě dokázala motivovat k setrvání zde, ale bylo mi řečeno, že beseda se neuskuteční, protože je to před vánoci a umělci mají jiné starosti. Bylo to řečeno kulantně, ale v tom smyslu, jak to interpretuji. Tak to mě i potěšilo, že nemusím ničeho litovat.
A malá vzpomínka na léto, Litomyšl a návštěvu galerie GALERIE ZDENĚK SKLENÁŘ – LITOMYŠL. Měl zde výstavu Krištof Kintera – Jsem kus klacku natřenej na bílo. Tato galerie je specifická. Zvoní se a uvědomělá a umělecky vzdělaná, příjemná a empatická žena vás pozve do intimního prostoru galerie, kde se vám osobně věnuje. Neplatí se vstupné, ale předpokládá se, že něco koupíte. Nemusí to být zrovna Kinterova koláž za 200 000,- Kč, ale třeba drobná knížka z předešlé výstavy Zdeňka Sklenáře v Číně apod.. Výstava již měla končit, ale prodlužovala se, ještě nebylo všechno prodáno… beru to pocitově, protože z Kinterových koláží a instalací, které byly zde vystaveny, ještě zbývalo některé prodat. Fascinovalo mě číslo prodaných děl, vesměs se jednalo o ty koláže. Váhala jsem, zda jsou to koláže nebo již asambláže, ale přikláním se ke koláži, k sochařství měla ta vystavená díla přece ještě daleko, i když Kintera vkládal do svých “obrazů” i trojrozměrné předměty. Ale stále to bylo připevněno na papíře, nevyčnívalo to tolik do prostoru a viselo na zdi. Posuďte sami u několika fotografií, které jsem si dovolila vypůjčit z webu galerie Zdeňka Sklenáře. Děkuji.
