Rozvedená bloguje

čekám na pošťáka

Nastydla jsem, asi ve středu, kdy jsem se potulovala po zmrzlé Moravské Třebové. Naštěstí jen kýchám a z nosu jde voda. Ty nepříjemné pocity provází slabá horečka, celková únava a mírná leč neustálá bolest hlavy. Spíš pobolívání. Když na hlavu nemyslím, nesoustředím se na ni, skoro o tom nevím.

Před chvílí jsem vstala, protože jeden z nás musí být připraven na příjezd pošťačky. Čekáme dva balíky, každý z nás jeden a je lepší se trochu omezit než po pro ně kolektivně zajít na poštu. Tam je vydají jen adresátovi a nepomůže mu ani občanka toho druhého. Marné se čílit, tak to je a bude a sousedské a přátelské manýry se už na úřadě nenosí. Tak nevím, je to dobře nebo špatně, když se projeví kapka lidskosti v tom moři zákonů a pravidel.. Jak kde a jak kdy. Nicméně nejlíp to funguje ve velkém. Ale to už není lidskost a pochopení, ale obcházení a přečůrávání.

Včera se mi přitížilo a nasadila jsem domácí léčbu. Dopřávám si panáky strašlivého lektvaru – vodky s česnekem a feferonkami – a proplachuji nos solným roztokem. Spala jsem více jak 12 hodin a je to lepší. Hlavně teď. Kopla jsem do sebe 2 štamprle a protože nejsem zvyklá, je mi tak nějak lehce a veseleji. Musím s tím však přestat, protože odpoledne jdu do práce. Zatím si to užívám a čekám na toho pošťáka, abych si pak zase na chvíli šla lehnout.

Vartovat se musí a dnes jsem to vzala na sebe já, ačkoli bych raději byla v posteli. Ten druhý šel spát až o půl třetí ráno. Ale! Dobrá zpráva! Právě se nám někdo vybatolil z pelíšku! Tak já se tam vracím. Pošťák tu ještě nebyl…