A je vymalováno!

Chybí jen koupit hodiny

Vymalováno jest, koupeny tyče na nové záclony, staré retro hodiny nade dveřmi si odnesla kolegyně na chalupu a kdo by to řek, že ty hodiny budou tak chybět! Všem! Byly to moc šikovné hodiny. Koupit nové hodiny není jen tak, stejně jako tyče a záclony vybírám pečlivě i hodiny s ciferníkem. Je to stará dobrá klasika; ale řekli byste, že někteří klienti Internetu pro veřejnost i dnes v moderní době neumí „hodiny“? A víte v čem je ten háček? Za celý svůj život nepoznali jiné hodiny než ty s dvojtečkou uprostřed – digitální! Vím to, protože jsem se zeptala.

Prohlížím nástěnné hodiny na netu a nemám žádné zvláštní požadavky, jen aby byly prosté, s čísly. A ne příliš drahé. Spekuluji, třídím, když tu mi padnou do oka tyto:

Ty musíme mít, říkám si, ale vedoucí je překvapena tou drahotou. Už hodiny za 399 se jí zdály drahé, a tyto stojí k 900 Kč. A kromě toho pro ně vůbec nezahořela jako já… A to mám teda smůlu…

• Není to tak dávno, zmiňovala jsem fotografa Radka Burdu a jeho esej o díle fotografa Jana Reicha (výstava v Praze na Hradě). Proti všem jeho obdivovatelům, kterých není málo,  Reichovy fotky hodnotí jako kýčovité a průměrné. Narazila jsem na jeho blog a objevila text o Číně, o navštívené Velké zdi. Stojí za přečtení.  Zda-li se tam podívám i já? ! Toužím po tom.
• V so-ne Lidovkách se objevily dvě povídky herce Miloše Kopeckého; již před časem o tomto nevšedním muži psali v Pátku LN velmi zajímavě (MK Literát a sedlák 18.5.2012) , vybírám slova F. Štěpánka, divadelního režiséra: „Vážil jsem si ho jako velkého herce, ale v jakési druhé rovině, v rovině herce-filosofa, jsem si nebyl jist, jestli to co říká, je podloženo hloubkou vzdělání, nebo se to pohybuje jen v rovině zajímavě vyhlížejícího kvazipoznání.“  – zatrhla jsem si ten úryvek neboť to celkem dopře pasuje i na mne – pseudointelektuála.  Lidovky v této souvislosti upozorňují, že tento nadcházející víkend se chystá něco pro fajnšmekry –  exkluzivně v aplikaci LN pornografická povídka Miloše Kopeckého. Joj.
• Shlédla jsem v TV s velkým interesem dokument ostravského studia o horolezecké výpravě na osmitisícovku K2. Hovořil tam i horolezec Radek Jaroš, o jehož odvaze, houževnatosti a nezlomném charakteru jsem zde již tuším 2x psala. Nebo jen jednou? Tak … počátkem května letošního roku zdolal 13. ze 14 osmitisícovek – Annapurnu. Spolu se svým parťákem Janem Trávníčkem. Z hory se vrátil s těžkými omrzlinami na nohách a ze základního tábora odletěl proto helikoptérou do nemocnice  v Káthmándú a teprve odtud odcestoval do vlasti. Podrobnosti naleznete na jeho webu.
• Trvalo to dlouho, ale myslím, že už je to tady. Po revolučně sametovém boomu a nekontrovatelném gejzíru všeho možného umění a neumění, se začínají galeristé potichu vracet ke „starým hodnotám“.  Doufám, že i za zájmu veřejnosti.  Jistě, provokace v umění a jistá agresivita má stále zelenou, ale jak tak pozoruji…. už to ale není takovej vejvar… zmiňovala jsem Romana Brichcína, v Městské knihovně v Praze vystavuje Jakub Špaňhel.  Neznala jsem ani jednoho z obou jmenovaných, ale výtvarně jsou si blízcí, nedovedu ale tu blízkost popsat, nejsem historik umění, je to  však silný intuitivní pocit milovníka umění, co má nakoukáno. A jak se tak na obrazy obou pánů dívám, napadá mě Josef  Jíra. Tomu věřím!