Kvě 092012
 

cesta, ranní samota, Belveder, alpinum, Uměleckohistorické muzeum (lávka a galerie), déšť

Cestování mělo tentokrát svůj půvab, hlavně ze společenského hlediska. O půl desáté večer jsem jela sama s řidičem autobusem na dráhu a docela jsme se za tu chvíli rozpovídali. Cesta vlakem do Pardubic proběhla standardně a dvě hodiny čekání na nádraží jsem nějak ustála, ale počítala snad každou minutu. Nechtěla jsem na lavici v hale usnout a na čtení novin jsem náladu neměla, byla jsem unavená. Na peróně jsem se skamarádila s hovorným starším metrosexuálem, opravdu vyladěným, co letěl do Edinburghu a po chvíli se k nám ještě přifařil příjemnej mladej kluk. Ohlásili změnu nástupiště a z naší trojky nakonec zůstala dvojka. Do Brna jsem v jednom kupé cestovala s tím studentem. V Brně ho čekala první všeobecná zkouška na vysokou, přihlásil se na dějiny filmu, pokud si dobře vzpomínám. Už jsme si toho ale moc neřekli. Zatáhli záclonky, natáhli budíky a spali a spali až do Brna. Díky zpoždění vlaku jsem měla pouze 5 minut na přestup do autobusu studentagency. Jen díky vašim radám jsem odjela, ale bylo to na vteřinu! Nepočkali by.

Do Vídně k Prátru jsme dojeli kolem páté hodiny ranní a já zírala na to složení cestujících. Převážná většina Asiati. Vedle jednoho jsem také seděla. Myslím, že česky moc neuměl.

A co včil? Kudykam? V ruce plánek kudy na místo srazu – Karlsplatz s dominantou Karlskirche, ranní rozbřesk, zima, nikde nikdo, všichni se záhadně rozprchli. A já vyrazila opačným směrem než jsem měla. Náhodná chodkyně mě rezolutně nasměrovala zpět na metro, a já to riskla bez lístku nemaje mince. Zvládla jsem to a od té doby jsem se potulovala po Karlově náměstí, okukovala místa blízká i vzdálená a hlavně pozorovala probouzející se město a jeho tajemné obyvatele, pospávající všude kde to je jen trochu možné ve spacáku nebo jen tak v sedě na lavičce, jiné vybírající koše a ranního turistu, který si jednoho feťáka natáčel na kameru. Patřila jsem v tu chvíli s tím svým báglem k nim… a přemýšlela do kterého roští se půjdu vyčůrat. Nakonec to vyšlo u parkoviště Schwarzenberského paláce. Nedalo se jít ani nikam na kafe, musela jsem čekat, až se město probudí a otevřou první obchody a kavárny. Poblíž pavilonu Secese se po chvíli pomalu začaly zásobovat a otvírat krámky Naschmarktu – tržiště a tak jsem zapadla hned do první pekárny, kde se dalo posedět u kafe a něčeho dobrého křupavého. A pak už to utíkalo rychleji a kolem deváté jsme se setkali na tržišti se Zorkou.

Další kafe a znovu nyní již společná prohlídka okolí, odjezd metrem do hotelu, kde jsme si nechaly zavazadla a zase zpět do centra. První naše kroky měly vést do Uměleckohistorického muzea, toužila jsem vidět tu atrakci – instalované lešení a lávku umožňující prohlídku nástropních obrazů Klimta. Jenže jsme se netrefily do směru a ocitly jsme se rázem u vchodu dolního Belvederu (palác Evžena Savojského). Palácem jsme se jen mihly, pokračovaly parkem k hornímu Belvederu (tam jsme byli loni  – ve stálé galerii) a rozhodly se, když už jsme tady, omrknout alpinum a botanickou zahradu tamtéž. Vchod jsme objevily až takřka u východu z areálu…

Skvělý májový čas na návštěvu alpina, ale botanickou zahradu si necháme na příště, jedeme se ubytovat. Hotel Gabriel se svou trochu kašírovanou parádou není zrovna v centru, ale není zase tak drahý. Dopřály jsme si totiž luxusu pokojů pro jednoho s koupelnou a nelitujeme. Jsme obě sólistky a máme rády klid samoty.

Chvíli odpočinek a na druhý pokus se do Uměleckohistorického muzea strefujeme. Je to opravdu honosná obdélníková budova v neorenesančním stylu a spolu s protilehlým přírodovědným muzeem (architektonicky shodná budova) vytváří jednotný komplex. Návrhem byl pověřen v té době již renomovaný německý architekt Gottfried Semper, asistoval mu Karl von Hasenauer. Stavba probíhala v letech 1872-1891. Obě muzea byla slavnostně otevřena 17. října 1891 a jsou zde shromážděny umělecké poklady nashromážděné v průběhu věků Habsburky. Též slavná sbírka Rudolfa II..

Vnitřek budovy velmi pompézní, atraktivita lávky nezklamala, ale nemohu si pomoci, Klimtovy historizující motivy u stropu mne tak neberou, jakož i celá tahle paráda. Procházíme výstavu věnovanou Klimtovi a tomuto námětu – výzdoba muzea (mimochodem Klimt se letos dočkal i svého muzikálu!!) a přecházíme do galerie. Jména slavná, ale za chvíli je člověk těmi mytologickými výjevy, portréty a kyprými obnaženými ženami zahlcen. Mezi tím vším objevuji známý portrét Rudolfa II. a uchvácena zůstávám z komnaty věnované slavným dílům Pietra Brueghela. Obrazy viděné zveřejním v samostatném textu. Poté už jsem jen procházela a míjela díla méně i více slavná jakoby se nic nedělo. Byla jsem už uměním přehlcena a vůbec … dnes to stačilo. Cestou zpět jsme parádně zmokly na kost.

Fotografie dokumentující tento den se nachází na kartě u dcery, takže na ně dojde později. Ale ostatní dny mám naštěstí u sebe…

 Posted by at 2.14

  2 Responses to “Vídeň den první”

  1. Taky jedem o víkendu do Vídně. Sem zvědav, zejména se těším do řízkové restaurace:-)

  2. My si užívaly v mekáči a na hotelu opulentní selské a poctivé snídaně!

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Web vyrobili ve Webklient.cz