Úno 252012
 

Leonardo Live

V Národní galerii v Londýně se konala od listopadu roku 2011 do začátku února  tohoto roku (5. 2. 2012)  unikátní výstava obrazů a kreseb italského renesančního umělce Leonarda da Vinciho, žijícího v letech  1452-1519. Denně mohlo navštívit tuto expozici pouze 500 návštěvníků, a protože se jednalo o vskutku nevšední příležitost,  která se možná už nikdy nebude opakovat – shlédnout pohromadě Leonardova díla rozptýlená po světě,  vznikl souběžně i  projekt  Leonardo Live – filmový satelitní přímý přenos z prohlídky této expozice, moderovaný mezinárodně uznávaným historikem umění Timem Marlowem a kulturní publicistkou  Mariellou Frostrupovou, doprovázený komentáři zainteresovaných odborníků z oblasti umění a dalších různorodých osobností  britského kulturního života.  Nechybělo seznámeni s několika zásadními etapami Mistrova života. Však pouze rámcově.
Přímý přenos viděl zprvu pouze omezený počet diváků ve vybraných, výhradně britských kinech, ale s časovým odstupem se filmový záznam dostal i do světa.  A také k nám. V žádném případě se ale opět nejednalo o masovou záležitost.  U nás nabídlo dokument Leonardo Live vedle Ostravy pouze kino v Olomouci, Zlíně, Náchodě, Chomutově, Hradci Králové a dvě kina pražská. Délka produkce 80 minut, cena 300 Kč, film je opatřen českými titulky. A kupodivu – všude bylo vyprodáno (i my jsme lístky získali tak nějak jen díky těm správným albínovským kontaktům .. s křížkem po funuse).  Připomíná mi to návštěvností výstavu van Gogha  onehdá ve Vídni.  Všichni Češi ji chtěli vidět. Obrazně, že. Mechanismus tohoto kulturního zmanipulování  běžných občanů by mě moc zajímal…
Proč byla výstava ojedinělá?  Jak jsem již zmínila, shromáždila na jednom místě doposud největší počet Leonardových mistrovských děl.  Sedm ze čtrnácti dochovaných  pláten a šedesát kreseb a skic, z nichž se některé vztahují k představeným obrazům.  Kurátoři výstavu chystali pět let, obrazy vypůjčili ze sbírek v Itálii, Rusku, Francii, USA a Polsku, odkud si odvezli například slavný obraz Dáma s hranostajem. Legendární nástěnná malba Poslední večeře nacházející se v milánském kostele Santa Maria delle Grazie, je zde zastoupena kopií na obraze Leonardova žáka.  A poprvé v historii se zde scházejí obě verze obrazů „Madony ve skalách“ a veřejnost i odborníci mohou poprvé spatřit obraz Krista, který byl nově připsán Leonardovi (Salvator Mundi – Spasitel světa). – Mona Lisa však přítomna nebyla.


Photo Credits: Robert Simon, Tim Nighswander �2011 Salvator Mundi LLC
Obraz byl přisouzen Leonardovi nedávno a kdosi? vykoumal, že jeho tvář byla inspirovánaz tzv. Turinským plátnem

A moje postřehy.  K filmu bych mohla mít několik soukromých výhrad, ale čím dále tím více přemýšlím, zda nejspíše nešlo o smysluplný záměr přiblížit Leonarda a jeho dílo širšímu okruhu lidí než jsou pouze skalní a všestranně znalí milovníci umění.
Koncepce filmu  je totiž poplatná současné době a tak trochu mi připomínala systém, kterým vedu besedy pro děti.  Nesmí nudit, proto ne moc dlouho povídat o jednom, neprodlévat na jednom záběru, ostrý střih, pestrost,  změna (např. střídající se rozliční hosté a jejich pohledy na obrazy v rámci své specializace – anglikánský kněz, baletka atd..) pikantní  dochucení, vzdělávací informace podávat srozumitelně a zajímavě atd…  nepřehlcovat jimi.
Ano, možná, že tento scénář byl právě ve své koncepci geniální. Film nebyl primárně určen znalcům a odborníkům, ale návštěvníkům, kteří sice něco o Leonardovi vědí, ale ne všechno, a chtějí se nechat lehce poučit a jsou toho poučení lační. V tom smyslu se film opravdu povedl a nenudil.  Byl mnohotvárný a chybělo mi občas snad právě jen to delší prodlévání na obraze a zevrubnější informace. Ale nedomnívám se, že moje připomínka je zásadní. Možná právě naopak – méně znamená více.
Možná se vám zdá, že Leonardo toho moc nenamaloval. Ano, nenamaloval, protože byl velmi mnohostranný a spíše než malířem se cítil být technikem. Více obrazů a projektů nedokončil ať už z důvodů finančních či jiných. Ale kreseb a studií po něm zbylo velmi mnoho.
V jednom momentě filmu jsme se oba spontánně a nezávisle zasmáli. Jistý řečník, snad malíř, byl tak podobný Upíru Krejčímu, že jsem z jeho vážně míněných vývodů neměla skoro nic a vychutnávala jsem si spíše než české titulky jeho vzhled.
Výlet do Hradce se skvěle vydařil!  V kině Centrál je velmi neformální  Café a dá se sedět i mimo zasklené prostory ve vestibulu a dívat se na schodiště slávy, jímž přicházejí návštěvníci od pokladny do podzemí.  Tam jsme seděli na nejstrategičtějším místě před promítáním i po něm a povídali si a popíjeli drinky.  Pozorovali  ostatní hosty, zejména kuřáky, v tom obrovském vysokém prostoru se dým  a pach jejich cigaret docela ztrácel. 
Albín je skvělý společník ve všech směrech. Vyzdvihla bych však zejména dva momenty. Vybral perfektně sedadla úplně nahoře v rohu na společné dvojce,  a že mi chybí jedna z rukavic mi strategicky  sdělil až po filmu. Mrzelo mě to, byly moje oblíbené s leopardím vzorem, ale ztrátu bych přesto oželela. Albín tvrdil, že musí být u stolku, kde jsme předtím seděli ale  já je neobjevila  na červeném kanapíčku,  na zemi ani nikde jinde. No co… už odcházíme na vlak a Albín tu mršku malou periférním zrakem zaznamenal u nohy stolu. Její šelmí mimikry splývaly s mozaikou podlahy! Ha, vidí víc než já!

Moc mě mrzí, že v současné době nemohu fotit.

 Posted by at 16.58

 Leave a Reply

(required)

(required)

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>