Můj pohled

LaChapelle (ten teprve bude), Reynek, Radimský

V sobotu se chystám na kulturní výlet do Prahy.  Navštívím výstavu amerického fotografa v Rudolfinu Tak pravil LaChapelle.
Vzpomínám… ale mám pocit, že jsem ještě nikdy na výstavě v Rudolfinu nebyla. Ano, zcela jistě. Ale pečlivě sleduji z povzdálí, co se tam děje. Na rozdíl od Národní galerie, která se drží spíše při zemi a věnuje se tomu národnímu, což nemyslím nikterak pejorativně (je to zkrátka sázka na jistotu) protože její  výstavy jsou mnohdy objevné a vytáhnou na světlo mnohé pozapomenuté malíře či méně známé aspekty jejich tvorby a zcela určitě milovníka umění potěší i česká klasika, časem ověření  autoři, jako je třeba právě Jan Preisler, Rudolfinum v pozadí s černou eminencí  Petrem Nedomou se rozmachují vskutku velkoryse a každý jejich počin ve velké galerii se těší zájmu kulturní veřejnosti, v tom smyslu, že nemusí jezdit za současným uměním a dovolte mi použít to slovo – vysokého mainstreemu –  ven. Příkladem budiž i  americký fotograf David LaChapelle (nar. 1963).
Od poloviny 90. let 20. století patří mezi nejvýznamnější světové fotografy a jeho osobitý styl, který si postupně vytvořil, je na první pohled  rozpoznatelný a nezaměnitelný (číší z něho jasná pestrobarevnost a sofistikovaná provokace reklamy, trochu perverze a je možno ho přiřadit do rance k našemu  Janu Saudkovi  – jenže ten je proti němu velmi střídmý a jaksi v zajetí sebe sama; LaChapelle je gejzír a jistá přeplácanost, která svou stylovostí tvoří novou kvalitu na pomezí surové brutální sentimentem neředěné “barokní” krásy a kýče ). Výstava v pražské Galerii Rudolfinum má v kontextu jeho dosavadních výstav výjimečné postavení. Jedná se o první retrospektivu jeho tvorby, která zahrnuje i rané fotografie z poloviny 80. let. Představuje reprezentativní soubor 109 LaChapellových děl, důraz je ale kladen především na díla z posledních let, kdy LaChapelle téměř opustil prostor módy a reklamy, aby se vrátil ke svým uměleckým počátkům a k volné tvorbě.
Vrátím se ještě k minulé Praze.  O výstavě Bohumila Reynka  v domě U Kamenného zvonu jsem již referovala. Mám  BR ráda a celou výstavu jsem si pečlivě a se zájmem prohlédla. Ještě jsem nezmínila dva postřehy.  U některých jeho grafik  – ojediněle – mi svým pojetím – groteskně přetvořená nervní deformovaná linka, která dráždí a dramatizuje – vytanuli na mysli němečtí expresionisté, konkrétně Gross. A jedna drobná grafika – Krajina s Jidášem mne překvapila  heslem na přístřešku ve spodní části, kde někdo někoho vraždil nožem,  WEEK-END. To byly dva tak pozoruhodné momenty, které mne jen utvrdily v tom, že umění nejde jen tak svázat a na svobodu člověka se dá dívat z mnoha úhlů pohledu. Někdo je šťastný a svobodný i doma u kamen. Obrazně. Tím chci říci, že člověk nemusí těkat po světě a navštěvovat kupříkladu domorodce nedotčené civilizací, může být zkrátka svobodný a šťastný ve svém mikrosvětě.
V Městské knihovně  (GHMP ) opodál má nyní výstavu Krištof Kintera, jehož socha pod Nuselským mostem, kterou věnoval sebevrahům, přispěla k označení výtvarníka Krištofa Kintery Osobností roku 2011. Před Kinterou  tam visel český impresionista Václav Radimský (1867–1946). Tu výstavu jsem shlédla a podám o ní zprávu.  Zadejte si do googlu jeho jméno, klikněte na obrázky  a pokochejte se tou malou výstavou. Tůně, zákoutí řeky, pableskující světlo na hladině, pobřežní porost, absence lidí.  Krajinář jak vyšitý.
Václav Radimský patřil k první generaci českých impresionistů. Studoval v soukromé krajinářské škole Eduarda von Lichtenfels ve Vídni a krátce v Mnichově u Eduarda Schleicha.  V roce 1888 se vydal do Francie, kde strávil 28 let – od roku 1895 pobýval v Giverny u Vernonu, kde poznal Clauda Moneta. Prodával čile své obrazy, obchodoval s vlastí, měl se velmi dobře a vůbec, dopřával si pestrého života. … Do Čech se, zklamán Francií, která ho po vypuknutí 1. světové války jako Rakušana uvěznila, zbavila majetku a poté internovala, vrátil až v roce 1918. Zemřel jako komerčně úspěšný a sběrateli vyhledávaný malíř v roce 1946. 
Výstavu jsem prošla poněkud choticky. Aniž bych se starala o orientaci, někam jsem vlezla a jak jsem pochopila posléze, začala jsem u Radimského poslední umělecké etapy – Polabí a mrtvá ramena Labe. Netrvalo dlouho a už se mi to všechno slilo do jednoho vjemu. Mnoho obrazů bylo takřka identických a tak nějak to vypadalo a také to bylo všechno na jedno kopyto. S určitými výjimkami. Až po tomto impresionistickém ponoru jsem zamířila do prostoru, kde výstava začínala. To bylo jiné kafe. Velmi společenský, umělecky šikovný  a moderní požitkářský člověk, který zřejmě žil velmi šťastným a spokojeným životem. Měl moderní auťák, maloval, rybařil, pěstoval myslivost… Své obrazy dobře prodával… jak smutná a nespravedlivá je ta komerce v porovnání s van Goghem… Zde ještě prost impresionismu, ale moje oči si požitkářsky vychutnávaly romantický realismus jeho pláten rozličného námětu. Konečně jsem se vybrodila z těch jeho impresionistických tůní!
Další místnost – proti proudu – byla věnována Radimského obrazům z Francie, z jeho nejšťastnějšího období. Znalci tato díla hodnotí velmi kladně, ale já zase vbrzku zabředla do těch světélkujících meandrů a nebyla jsem už schopna si tuto experty ceněnou etapu jeho malířského života náležitě prožít a vychutnat. Už to nešlo, byla jsem zahlcena. A možná i převálcována tolikou krásou impresse!
Zítra Czech Grand Design.

Zdroj faktických informací o LaChapellovi (kurzíva) web Rudolfina

pěkné počtení o osudu Václava Radimského jsem objevila v Týdeníku Rozhlas