Zář 192011
 

i když si uvědomuji, že pršelo

Mám spánkový deficit. Budím se v noci a protože mi myšlenky nedají spadu, raději vstanu a něco nevýznamnýho dělám. Doufám, že už mi konečně v tomto týdnu přijdou řemeslníci zprovoznit topení a doladit i další sporné záležitosti. Hned si koupím uhlí a o takovém studeném dni jako byl ten dnešní si pořádně zafajruju, abych vyzkoušela, zda to hoši opravili dobře. Ale zatím NIC, snad ve středu nebo spíš ve čtvrtek. V českých vlacích však již dnešním dnem topná sezóna nastala. Ráno o šesté jsem vyrazila železnicí do Havlíčkova Brodu na mamolku a topilo se již od rána. A topilo se na plný koule i kolem poledního, kdy jsem se vracela domů. Mohla jsem zvolit jiný den, ale to jsem ještě netušila, že v Brodě je čerstvě instalována velká výstava svým významem světového sklářského výtvarníka Jana Exnera, havlíčkobrodského rodáka; letos zemřel. Jenže v pondělí jest zavřeno. Vyšetření OK, a tak dobře naladěna jsem se chtěla jako vždy odměnit. Obvykle si kupuji symbolicky novou podprsenku, ale tentokrát jsem tradici narušila. Původně jsem ve skrytu počítala reálně s možností, že se na ty dvě Exnerovy výstavy v muzeu a gelerii obratně vloudím – svou výmluvností a šarmem to dokážu, o to nic. Ale na náměstí jsem objevila sekondhand, a tak šly všechny kulturní plány stranou. A ostatně, výstava trvá do prosince a tak se sem mohu podívat jindy a legálně. V sekáči jsem objevila dva, vlastně tři, poklady. Nádherné malé pouzdrové šaty s decentním šedočerným stylizovaným tygřím vzorem. Šly mně jako ulité a ještě jsem k nim v tom samém obchodě zakoupila sedmiosminové legíny. To je bomba. A pak jednu pěknou halenku zajímavého střihu, no prostě proto chodím ráda sem a nikoli jinam. Na černé lněné kalhoty volného střihu už jsem bohužel neměla, ale nemusím mít všechno, že.

Cestou domů vlakem v Hlinsku přistoupily děti, nyní druháčci, co jsme spolu zažily, když byly prvňáčky, spoustu knihovnických besed a dobrodružství. Už zvenku jsme na sebe mávaly a byly jsme rádi, že se spolu všichni zase po prázdninách vidíme a hned jsme s paní učitelkou kuly plány co a jak, a že se zase budeme setkávat…  Ve Žďárci nejel vlak a byla jsem opravdu mile potěšena, když mi pozorná paní učitelka sehnala odvoz domů a hovořila o mně jako o vzácném zboží… safra, ó jé, že na to pochválení člověk pokaždý tak dobře slyší…

Nerada běhám, ale chůze na delší tratě mi dělá opravdu dobře. Včera brzy ráno jsme nasedly s Miladou do vlaku, že pojedeme kamsi, ale ten vlak byl rychlíkem, a nestavěl zrovna tam, kde jsme mínily vystoupit, a tak jsme operativně změnily plán a rozhodly se pokořit romantické údolí řeky Doubravky, mnou mnoho let nenavštívené. A dobře jsme udělaly. Viděly jsme i to, co by nám zůstalo skryto a získaly nový kontakt. Ale to je jen maličkost v porovnání s tou krásou přírody, která nás cestou bombardovala. Snad se k tomu zítra dostanu, stáhnout je, upravit a něco sepsat. Jestli bude ještě hezky, nenechte si cestu podél řeky Doubravky ujít, ačkoli Doubravka se dá jít i za mírného sněhového poprašku. Jdu spát, dva dny po sibě jsem vstávala kolem čtvrté hodiny a není to vono…

Ještě něco… na nádraží v Brodě, sedíce  a čekajíce, jsem si vzpomněla na Mod a její texty o podivných mužích a jejich rituálech. Tak jednoho takového bych tady také měla. Mladík standardního vzezření s vakem přes rameno kroužil kolem stěn nádražní haly stále dokola, i když tak trochu nepravidelně a jakoby místy váhavě. Bylo to podivné… všimla jsem si ho vlastně proto, že mne několikrát míjel, a tak jsem ho začala pozorovat. Byl zkrátka divnej, možná v nějakym tréninku nebo co…


 Posted by at 20.30

 Leave a Reply

(required)

(required)

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>