Zář 072011
 

ale zato pak to drží!

Někoho si oblíbíte hned a víte, že je to tak správně, věříte mu; jinému podlehnete až po delším čase. Nemluvím o nějaké osobní zamilovanosti, ale o obdivu k osobnosti člověka. Hmm, tak hned to bylo třeba u Otakara Duška, Michala Cihláře, Lukáše Přibyla, Radima Vašinky. Namátkou. A zadruhé?

Mohla bych uvést několik případů, kdy jsem někomu zcela propadla až po letech tápání a nesoustředěného poznávání na základě náhodně zachycených informací. Jako typický příklad bych uvedla Karla Gotta. Velmi dlouho jsem ho umělecky a lidsky odmítala, až nakonec jsem si na jeho styl nejen že zvykla, ale začala jsem být vůči němu i nekritická a oslavná. Zkrátka Karel je svůj a je to formát. Jeho humor, jeho vyjadřování, jeho podivný způsob tance, to vše mi přináší uspokojení. Písně jsou tak trochu na vedlejší koleji, ale přesto dva kousky patří mezi mé favority. A asi i vaše :) . Jsem ráda, slyším-li občas někde Bloudím pasáží a Stokrát chválím čas. Pravda, neposlouchám rádio a tak už mnoho let, chci-li se jimi potěšit, zamířím na youtube. A tak si ji dáme, abyste si jeho božské kreace vychutnali spolu se mnou: píše se rok 1979..

Krása, že. Někteří muzikanti již odešli do věčných lovišť… Rokl, Týfa, Žižka, Fořt… nebo se pletu? Beru to popaměti

Píseň není původní, text Zdeněk Borovec. Přiznám se, že v originálu jsem ji nikdy neslyšela, vy ano? Dan Hill – Sometimes When We Touch

Ale to není to, proč jsme se tu sešli, chci vám povědět, že jsem po mnoha letech takto poctila svou přízní všeuměla Vladimíra Franze.

Nebudu se probírat postupnými peripetiemi svého pomalu propukávajícího vztahu, jen bych ráda sdělila, že poslední dobou miluji jeho literární projevy. Tak jednoznačné, řeklo by se strohé, ale to je tím, že jen zbytečně nekecá a není přítelem slovní vaty. Jeho vidění světa a vyjádření téhož ve zkratce je nenapodobitelné. Jeho neotřelá poetika mi není lhostejná. Je to průrazné a člověk má pocit, že slyší dunět jeho pravdu. Ano, tak to vidím, tak to je. Nemám zcela prozkoumány všechny oblasti jeho tvorby, ale tak nějak jsem přesvědčena, že ten chlap se zdáním exhibicionisty, je i při své šíři zaměření velmi pracovitý, šikovný a duševně čilý, kreativní. A nemá-li na něco školy, svou pílí se je schopen vypracovat. Zbytečně nekecá, zbytečně se nepoflakuje a maká. Také jeho specifický způsob volení oblečení mi k němu sedne. Ten člověk je zkrátka monolit solitér s vlastním názorem.

Poslední kapka, která mě přesvědčila, že jsem se v něm nespletla, byla opět zcela náhodná – objevila jsem jeho potravní obrazovou sérii z Hodonína.. jsem okouzlena, přátelé a přiznám se, že dost. Nedovedu to vysvětlit odborně. Je to však jednoznačně zásah do černého. Kolekci bych nazvala Zneklidňující dravost tradiční české kuchyně. Nový pohled na kondelíkovskou tradici.

13. srpna 2008
Osmý ročník sympozia Malý formát vrcholí v Hodoníně. Jeho návštěvníci můžou ještě ve čtvrtek vidět přední české umělce přímo v akci. Překvapil třeba výtvarník Vladimír Franz: na prvním společném obědě se inspiroval jídelním lístkem a namaloval kolekci sedmi kulinářských obrazů.
Úžasná série, ve své celistvosti
Pokud jsem se dnes někomu netrefila do noty, je mi to líto, ale předpokládám, že když ne Vladimír Franz, tak Karel Gott zabere určitě. Tak nějak tuším, že lhostejný není nikomu a časem si vás získal a přesvědčil stejně jako mne.

zdroj: http://brno.idnes.cz/Brno-zpravy.aspx?c=A080812_1026780_brno_atk

 Posted by at 20.35

  4 Responses to “K někomu si dlouho hledáš cestu,”

  1. Moc pěkné obrazy, líbí se mi i jednotlivě:o)

  2. To jsem ráda :)

  3. Líbí se mi – a to velmi :-) )

  4. ivy, mě těší :)

 Leave a Reply

(required)

(required)

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>