Kvě 202011
 

v Ležákách

Vrátila jsem se z pořadu Křeslo pro hosta. Účinkoval herec Petr Kostka, na kvinton hrál a nahrával panu Kostkovi Jan Šrámek.

Napodruhé v horizontu několika měsíců se nám s Tamarou podařilo do Ležáků nejen dojet, ale i stát se posluchači pořadu. Protože pršelo a hřmělo, jely jsme autem. Já však první část cesty vlakem, Tamara mě do auta naložila až v Prosetíně. Řídila velmi nejistě asi tak jako bych řídila já. Neumí mimochodem couvat.

Pořad se rozjížděl pozvolna, ale v závěru se dostal do pěkných obrátek až jsme se mnohdy hlasitě  musely smát. A Tamara mi cestou zpět sdělila, že paní vedle ní se po nás pohoršeně dívala a odsedávala si. Pan Kostka mne zaujal kultivovaným projevem a decentní však jednoznačnou kritikou současných poměrů (o politice řeč nebyla, spíše obecně o úpadku mravů, úpadku kultury a kulturnosti, ledabylosti v lecčems a poklonkování stejném jako před změnou režimu).  Nejvíc mne pobavila příhoda, jak mladý Kostka režisérovi Krejčíkovi odehrál doma pro děti čerta, původně měl být Mikulášem. Po dlouhé době jsem slyšela, jak někdo, tedy pan Kostka,  použil slovo titěrnost. Hned jsem si to slovo adoptovala a Tamara dostala ode mne doporučení k témuž. Slíbila, že ho také použije, kde jen to bude možné. Ještě bych ráda zmínila, že na dotaz z publika, jakou divadelní hru má PK nejraději, zmínil Thornton Wilder: Naše městečko. Neznala jsem, ani Tamara, dočetla jsem se:

Hra slavného amerického spisovatele vyvrací všechny vžité představy o tom, že hrdiny dramatu musí nutně být výjimeční jedinci, a že divadelní hra musí postihovat jen mimořádně dramatické události. Lidé, s nimiž nás Wilder seznamuje, by klidně mohli být našimi sousedy, životy, které žijí, se ničím neliší od všedních dnů kohokoli z nás. Hra postrádá velké dramatické zvraty, přesto už desetiletí nemizí ze světových jevišť. Neobvyklé nejsou události, s nimiž nás autor seznamuje, ale zcela nečekaný je pohled na ně. Schopnost vnímat svět jako zázrak a každou vteřinu našeho života jako dar, který by neměl být promarněn, dělá z jeho hry jedno z nejcitlivějších děl moderní světové dramatiky. Pro divadlo je velkou výzvou, protože podávat svědectví o věcech, které každý divák důvěrně zná, o událostech, které jsme všichni prožili, vyžaduje tedy od hereckého souboru velkou míru pravdivosti, upřímnosti a autenticity.

Nástroj kvinton mne překvapil v negativním smyslu slova. Dle slov pana Šrámka jsou to housle a viola dohromady (laděním strun, kterých má pět), napojeno na elektriku. Jeho výstupy zněly velmi falešně, mnohokrát melodické skladby tahaly za uši až běda. Pak nám to částečně vysvětlil – snímač mu bere vše co „vytvoří“ a drobné nedopatření se nesrovná, naopak zdůrazní. Ještě že hrál vždy tak krátce,

Tamaru mám ráda. Nekamarádíme spolu dlouho, i když se známe již několik let. Tamara má široký přehled v kultuře, známe stejná jména a docela mne baví, nemohu-li si někdy vzpomenout na jméno výtvarníka, stačí popis obrazu a už mi napoví. Obohacuje mne. Dnes jsme spolu mimořádně lily benzín do auta z kanystru a byla jsem překvapena, že jsem jí mohla poradit v jisté technické věci, ač sama jsem nešika a navíc nikdy jsem ještě do auta benzín nelila. Asi to bude tím, že mám průmyslovku a ona je umělecký typ.

Kdoví kdy se zase uvidíme, na jaké akci se sejdeme! Možná budeme mít prázdninovou přestávku. V Ležákách bude něco zase až na podzim. Tamara má malého špunta a ještě kojí. Proto není volná tak, jak by třeba byla ráda.

 Posted by at 22.45

  4 Responses to “Kostka a kvinton”

  1. Dnes se stává módou kritizovat. Oni by se herci jinak zesměšnili více,než se dosud zesměšnili svou podporou politikům, kteří se ukázali jako nájemní zloději,což je funkce politika. Protože by ale svou kritikou mohli mít problémy tak kritizují jen tak jak se kritizuje již tisíce let – všeobecný úpadek mravů. I já poukazuji již od svého narození na všeobecný úpadek mravů. Dávám tím najevo jak sem mravně na výši. Vždy, když sdělím důvody své kritiky je mi řečeno, že tak je to přece v pořádku, protože je to ideologicky správné. A následně nejsem považován ani za mravného ani za chytrého. Kostka, kterého si vůbec nevážím mohl sdělit světu proč je to s jeho mravy a s mravy jemu podobných špatné. Například proto,že takový Kostka ještě nedávno ve svých rozhovorech tvrdil jak je nutné obdivovat a uznávat určité politiky, kteří dávají tuto zemi do pořádku a, že je stále řada těch,kteří si to nechtějí uvědomit a také to ve svých rozhovorech uváděl velmi kultivovaně.( Přece když má za ten rozhovor zaplacené tak nebude nadávat. Ono i nadávat se musí umět. A nadávat dobře je těžší než být kultivovaný. Kdo chce dobře nadávat musí uvést skutečná fakta oproti lžím a musí vše říct ve zkratce aby to každý pochopil, zapamatoval si to a aby se současně vysmál nežalovatelným způsobem těm kultivovaným zlodějům s bílými límečky. Jsem rád, že nejsem kultivovaný zloděj ani spoluúčastnictvím a, že umím dobře nadávat. ) Následně se ukázalo,že dávají do pořádku své finance.Potěšilo by mě, kdyby aspoň dodatečně odsoudil některé konkrétní zloděje. Třeba již odsouzené soudem.

  2. V Ležákách sem nikdy nebyla, jen v Lidicích a tam sem se teda ani trochu nezasmála, cítím tam všude tu smrt, jak se povaluje líně nad zelenými udržovanými trávníky, má stejnou " vůni" v Terezíně i v Osvětimi, a ten pocit všudypřítomné válející se smrti, mi působí takovou tíseň, až nemůžu dýchat

  3. LVDěkuji za obsáhlou reakci. Nečtu ty většinou plytké stále se opakující rozhovory s herci a zpěváky, tak nevím jak hovořil. Pro mne se tu zjevil jako Petr Kostka po 20 letech. Mám ho v hlavě zafixovaného z filmu Bláznova kronika. Ten film není pro mne tak celistvý a jednoznačně uchvacující jako páně K. Zemanovův dřívější Vynález zkázy, ale charakteristické triky, atmosféra a jistý druh vyznání hodnot, které jeho filmy charakterizují tam jsou. Podívala jsem se na síť a vidím, že s tímto pořadem vystupoval PK i jinde. Těšila jsem se na ten pořad, na něho. A také na příležitost zavítat do jarní přírody Ležáků s kamarádkou, s kterou se tak málo vidíme. Samé příjemné věci. PK mluvil jak mluvil a necítila jsem v jeho slovech a vyznění těch slov žádný rozpor. Vyjadřoval své myšlenky kultivovaně, v krásném jazyce a svém výrazu a přes počáteční rozpačitý rozjezd nakonec večer gradoval pro mne hezky. O čem mluvil .. o tom, co se ho dotýká, o herectví, dabingu, současném stylu režie, svých rolích, překladech Shakespeara, hereckém umění včera a dnes a také zmínil ten celkový mravní úpadek, v souvislosti spíše vždy s herectvím. Mně se ten pořad líbil. Nečekala jsem hřímajícího barda, ale kultivovaného člověka ve starších letech. Nezklamal mne v tom smyslu. Nebyl to šašek ani svědomí našeho národa. Snad jsem na nic nezapomněla.

  4. Mod,Pocit o jakém píšeš jsem zažila v terezíně. Psala jsem o tom na svém starém zrušeném blogu, jak jsem se tehdy sevřela a procházela tím místem jako ve snu, jako loutka bez života, bez myšlenek, s vymazanou pamětí a bez emocí.
    Ležáky navštěvuji od svých dětských let. I když místo pietní, působí na mne odjakživa jako krásný přírodní park. I ty domy hroby, kříž na návrší, vše je velmi krásné a vcelku působivé. Nedovedu to vysvětlit, ale tíseň na mne zde nepadá. Tím nechci říci, že to místo nechápu v souvislostech. Jen jsme se vždy těšily jako děti na stánky, mumraj a vystoupení Vojenského souboru písní a tanců a pana Pixu. Nic moc se v životě nedělo, ale tato pietní slavnost nás bavila. Vzpomínám si na mnoho zážitků. Vím, že někteří lidé, i mně velmi blízcí, odsuzují pořádání těchto pořadů v Památníku. Já mohu za sebe říci, že se mi zdá divné, je-li hostem R. Uzel nebo bavič Šíp, ale proti PK a jiným nic nemám a ležácký areál kvůli tomu nesabotuji. Něco se tam děje, i když by výběr akci mohl být citlivější. Necítím v tom místě za sebe však ani patřičnou pietu. Ale vnímám klid, krásu a harmonii celého přírodního areálu, území obce Ležáky. Však zaskočila mne jedna věc. Od roku 1990 tvoří jednu stěnu památníku mozaika V. Sychry s námětem mrtvých:
    http://www.lezaky.cz…img_0119.JPG
    Mozaika je zakryta černou oponou a před ní utvořeno pódium pro vystupující na těch pořadech. A jak jsem se včera ptala, zůstává to tak po většinu roku. Kdyby nebyla zakryta, něšlo by tam vystupovat (ani se smát) je to Memento. Je to paradox a mám dojem, že ta mozaika nebyla nikdy přijata pro svou syrovost obecně příznivě. Nyní je tedy zakryta. Budiž. Paradox doby. Doufám, že tam zůstane a někdy se k ní správa Památníku zachová empatičtěji než dnes.

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Web vyrobili ve Webklient.cz